Namísto toho však stále častěji vzniká dojem, že část opatrovnického soudnictví funguje v režimu faktické beztrestnosti a procesní neodpovědnosti. Pokud totiž soudce rozhoduje o nejcitlivějších zásazích do rodinného života, aniž jsou důsledně respektována procesní pravidla, a pokud současně orgány státní správy soudů odmítají takové námitky reálně prověřovat, vzniká nebezpečný stav, který podkopává samotnou důvěru veřejnosti v právní stát.

Případ řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 0 P 215/2023 vyvolává právě takové otázky.

V opakovaných podáních byly detailně popsány námitky týkající se postupu soudkyně Mgr. Zuzany Kubů. Nešlo přitom pouze o nesouhlas s právním názorem soudu. Byla namítána konkrétní procesní pochybení: pokračování v dokazování při nevypořádané námitce podjatosti, nezpřístupnění některých důkazů, vady protokolace, omezení přístupu ke spisu, dlouhodobé průtahy v řízení o styku rodiče s dětmi či vedení výslechů nezletilých v procesně sporném režimu.

Pokud by se tato tvrzení potvrdila, nešlo by o běžné procesní chyby. Šlo by o zásahy do základních principů spravedlivého procesu.

Český právní řád přitom není v této oblasti nejasný.

Podle § 16 občanského soudního řádu rozhoduje o vyloučení soudce nadřízený soud. Podle § 15b občanského soudního řádu může soudce po vznesení námitky podjatosti činit pouze úkony, které nesnesou odkladu. Smyslem těchto ustanovení není formalismus. Jejich účelem je ochrana důvěry v nestrannost soudu.

Právo na zákonného a nestranného soudce je navíc chráněno čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

Evropský soud pro lidská práva opakovaně zdůrazňuje, že spravedlnost musí být nejen vykonávána, ale musí být také viditelně vykonávána nestranně. Už ve věci De Cubber proti Belgii soud konstatoval, že i samotné objektivní pochybnosti o nestrannosti mohou být problémem z hlediska práva na spravedlivý proces.

O to závažnější je situace, pokud se podobné námitky objevují právě v opatrovnickém řízení.

V těchto věcech totiž čas pracuje proti dítěti i proti rodiči. Každý měsíc průtahů může znamenat oslabení rodinné vazby, vytvoření nové faktické reality a často i nevratné psychologické následky. Pokud soud dlouhodobě neřeší výkon styku, nereaguje pružně na zásahy do rodičovských práv nebo připustí procesně sporné dokazování, nejde jen o technický problém justice. Jde o zásah do rodinného života chráněného čl. 8 Evropské úmluvy.

Stejně závažná je však i druhá rovina celé věci.

Tou je postup předsedkyně Okresního soudu v Nymburce Mgr. Petry Šárovcové při vyřizování opakovaných stížností a podnětů.

Z doručených vyrozumění totiž vzniká dojem, že veškeré námitky byly prakticky smeteny ze stolu jedinou formulí: orgány státní správy soudů nesmí zasahovat do rozhodovací činnosti soudce.

To je ovšem pouze polovina pravdy.

Ano, soudce musí být nezávislý. Nezávislost ale nikdy neznamenala bezodpovědnost a libovůli. Neznamená ani nemožnost přezkumu procesních excesů, průtahů, vedení spisu, přístupu účastníků k důkazům či dodržování základních pravidel spravedlivého procesu.

Jestliže orgán státní správy soudu odmítne reálně posuzovat jakékoli námitky s odkazem na „nezávislost soudce“, vzniká nebezpečný systémový problém. Fakticky se tím vytváří prostor, v němž se jakékoli procesní pochybení může stát nepřezkoumatelným.

Právě zde se česká justice dostává do rozporu nejen s vlastním právním řádem, ale i s mezinárodními závazky.

Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě zdůrazňuje, že stát musí zajistit efektivní prostředky ochrany proti zásahům do práva na spravedlivý proces a do rodinného života. Nestačí pouze formálně existující opravné prostředky. Musí existovat i reálný mechanismus kontroly.

Pokud jsou opakovaná podání obsahující konkrétní procesní námitky odmítána bez detailního vypořádání, bez zjevného šetření a bez konkrétní argumentace, vzniká otázka, zda takový systém ještě skutečně plní funkci právního státu.

Celá věc navíc ukazuje širší problém českého opatrovnického soudnictví.

V opatrovnických věcech dnes soudy rozhodují o nejintimnějších lidských vztazích. Rozhodují o dětech, o rodinách, o každodenním kontaktu rodiče s dítětem. Přesto v mnoha případech prakticky neexistuje efektivní osobní odpovědnost za procesní excesy, průtahy nebo vadné vedení řízení.

Jestliže soudce nerespektuje procesní pravidla, důsledky nenese soudce. Nese je dítě.

Jestliže se řízení vleče měsíce či roky, důsledky nenese instituce. Nese je rodina.

A jestliže orgány státní správy soudů rezignují na skutečný dohled, přestává být justice vnímána jako garant práva a začíná být vnímána jako uzavřený systém bez reálné kontroly.

Právní stát však nemůže fungovat na principu nedotknutelnosti soudní moci.

Nezávislost soudce je základ demokracie. Ale stejně tak je základem demokracie odpovědnost za výkon veřejné moci.

Pokud se z nezávislosti stane argument pro ignorování procesních práv účastníků, přestává být chráněna spravedlnost a začíná být chráněna pouze moc samotná.

A právě v opatrovnických věcech je takový vývoj nejnebezpečnější. Protože tam, kde stát selže při ochraně vztahu dítěte a rodiče, často už žádná skutečná náprava neexistuje.

 _Zdroje:

1.  _{Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.). Praha: Sbírka zákonů. Dostupné z: Zákony pro lidi – Listina základních práv a svobod}
2. _{. Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.). Praha: Sbírka zákonů. Dostupné z: Poslanecká sněmovna – Ústava České republiky}  
3. _{.Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Praha: Sbírka zákonů. Dostupné z: Zákony pro lidi – zákon o soudech a soudcích}
4. _{COUNCIL OF EUROPE. 2021. Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms (European Convention on Human Rights). Strasbourg: Council of Europe. Dostupné z: European Convention on Human Rights}
5. _{EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA. 1984. De Cubber v. Belgium, Application no. 9186/80, Judgment of 26 October 1984. Strasbourg: European Court of Human Rights. Dostupné z: HUDOC – European Court of Human Rights}