Je mi líto, že tady nejsou žádní kolegové z opozice, protože mně skutečně vždy šlo o diskusi, ale bohužel se domnívám, že jim o diskusi nešlo nikdy a za žádných okolností, v žádném okamžiku. Bohužel celou situaci politicky vyhrotili a zpolitizovali natolik, že se namísto věcné diskuse dostala do roviny hysterických výkřiků a vzájemných urážek, které já osobně, myslím, v tuto chvíli považuji zejména ohledně tohoto tématu za zbytečné.
Rád bych dnes přednesl krátký projev a chtěl bych poukázat, že je to projev, který je věcný, který není žádným způsobem nenávistný, můžete posoudit sami, a který možná nabízí i nějaké neotřelé, nové pohledy, jež ještě nebyly v dané věci zmíněny. Takže pojďme strukturovaně.
Mně nesmírně vadí, když se tady bavíme o nějakém smíření a o vzájemné omluvě. Víte, vždycky platí to, že existuje příčina a následek, takzvaně kauzální nexus. Některé excesy, ke kterým docházelo po skončení druhé světové války v roce 1945 vůči sudetoněmeckému obyvatelstvu, skutečně nebyly chvályhodné a neměli bychom za ně tleskat. Nicméně byly pochopitelné, děly se v celé Evropě. Já bych chtěl poukázat na to, že je v České republice nebo z České republiky bylo tehdy vysídleno 300 až 350 000 občanů německé národnosti, v Polsku to byly tři až 3,5 milionu. V Polsku byly internační tábory a probíhal tam ten odsun ještě mnohem horším způsobem než v České republice. Znovu říkám, není to asi nic, za co bychom měli tleskat, ale rozhodně myslím, že je to věc, která v daném historickém kontextu byla pochopitelná.
Zkusme se alespoň na okamžik vcítit do situace těch lidí, kteří prožívali šest let nezměrného utrpení, kteří přicházeli o členy své rodiny, kteří se vraceli z koncentračních táborů. V dané situaci ruku na srdce, kdo z nás by dokázal zachovat chladnou hlavu. Tudíž pokud někdo způsobil a ten divoký odsun, pokud někdo nese vinu za ty excesy, které se tady udály, pak je to nacistická strana NSDAP Adolfa Hitlera. Kdyby oni nezahájili druhou světovou válku, kdyby oni nevyháněli naše předky z jejich domovů, kdyby je oni neposílali do koncentračních táborů, nikdy by k žádnému odsunu nedošlo a nikdy by nedošlo ani k těm excesům vůči jednotlivým obyvatelům, kteří v některých případech skutečně tu vinu za to nenesli. Ale prosím, zkusme se alespoň na okamžik přenést do té situace a uvědomme si, jak se ti lidé v tu danou chvíli cítili. A já skutečně opakuji, pokud někde hledají sudetští Němci viníka za ten daný odsun, ať ho prosím nehledají v Edvardu Benešovi, ať ho nehledají v našich předcích, ať ho hledají na svém území v NSDAP, která byla prostě a jednoduše původcem celých těch hrůz.
Existuje na to celá řada krásných děl, existuje na to celá řada skvělých filmů. Doporučuji film Čas zabíjet se Samuelem L. Jacksonem a Matthewem McConaugheym v hlavních rolích, kdy prostě není zločin jako zločin. Ten zločin, který byl páchán ze strany nacistického Německa a sudetoněmecké strany Konráda Henleina, která v podstatě byla následně včleněna do NSDAP, byl zločinem s tou nejhorší možnou motivací. Byl to zločin rasové nenávisti, rasové nadřazenosti, zhoubné ideologie o čistotě rasy a o vytvoření životního prostoru právě pro tuto rasu na úkor jiných národností. Nedovedu si představit horší motiv. Naopak k těm excesům docházelo velmi často z těch důvodů, že lidé byli prostě a jednoduše zoufalí a měli za sebou neskutečné utrpení, které prostě zažívali oni i jejich rodiny. Proto prosím, nesrovnávejme ty dvě viny, nejsou totožné, nikdy nebyly.
Rád bych se zde krátce vyjádřil i k povaze Benešových dekretů. Byl bych rád, abychom si uvědomili několik základních náležitostí. Ty Benešovy dekrety nevznikly samy o sobě. Moderním slovem se jednalo o transpozici dohod vítězných mocností, které se tehdy rozhodly, že bude lepší pro poválečné uspořádání Evropy odsunout německé obyvatelstvo z území Československa, Polska a dalších zemí. Edvard Beneš skutečně ty dekrety nenapsal někde v pracovně, protože se mu zrovna chtělo, ale fakticky jenom přenášel do českého právního řádu dohodu vítězných velmocí, která byla uzavřena na konferencích v Jaltě a v Postupimi. To je přece základní fakt.
Druhá věc, druhý základní fakt. K těm divokým odsunům, které skutečně přinášely ty excesy, docházelo v drtivé většině případů před vydáním těch Benešových dekretů, stejně tak jako v Polsku, opravdu je to tam naprosto totožné a z tohoto důvodu nemůžeme vinit Benešovy dekrety za to, že docházelo k nějakým násilnostem při odsunu německého obyvatelstva. Opravdu ne, ty Benešovy dekrety pouze nastavovaly určitý právní rámec a šlo v nich zejména o vznik titulu na přechod vlastnictví majetku v českém pohraničí z německého obyvatelstva na české.
Tudíž pokud dnes někdo nesouhlasí s Benešovými dekrety a poukazuje na takzvanou na tzv. uplatnění kolektivní viny, tak prostě a jednoduše nemluví pravdu, protože nejde o excesy, jde čistě o majetkově právní spory, o nic jiného. A já se divím, když to právě srovnám s tím Polskem, protože Polsko nejenom, že získalo zpátky své území a také vysídlilo Němce, jak už jsem říkal, tři až 3,5 milionu s mnohem větším počtem obětí, ale dokonce získalo 100 000 kilometrů čtverečních německého území. Vratislav, dříve Breslau, to byly Štětín, to byly německá města. To je stejné, jako kdyby nám poválečné dohody přiřkly Regensburg a Norimberk. Naprosto to samé a vidíme, že by se Německo jakýmkoliv způsobem vyhrazovalo vůči Polsku? Že by chtěli na polském území konat tyto sjezdy, že by chtěli zpět to území, které jim v podstatě po druhé světové válce bylo odejmuto? To není kolektivní vina, když se sebere 100 000 kilometrů čtverečních území a v podstatě je přiřazeno a signováno jiné zemi, tedy Polsku? Proč se to tam neděje, proč tyto spory tam nevidíme? Protože Poláci nejsou v této otázce rozdělení. Opozice, koalice, všichni to vnímají jako téma národního zájmu, o kterém prostě a jednoduše není debata. To není nenávist vůči Německu. Ani v Polsku, ani v České republice není nenávist vůči německým obyvatelům. Dokonce tady není žádná nenávist vůči sudetoněmeckým občanům nebo lidem, kteří jsou potomci právě těch sudetoněmeckých občanů, kteří žili v našem pohraničí. Není. Ti lidé sem kdykoliv můžou přijít, určitě nikdo z nás neodmítne podat jim ruku. Určitě nikdo z nás neodmítne si s nimi popovídat. Ten problém je v politické organizaci, v sudetoněmeckém landsmanšaftu, která prostě a jednoduše prosazuje program, který je založen na relativizaci historické viny a na zpochybňování Benešových dekretů. To je ten hlavní moment a jakákoliv snaha dělat z toho zádrhel v českoněmeckých vztazích je prostě jenom snahou zpolitizovat to téma a posunout ho na rovinu, ve které prostě a jednoduše nemá co dělat. Takže z mého pohledu skutečně, já se domnívám, že není možné jakkoliv marginalizovat snahy o prolamování Benešových dekretů. To není mrtvé téma. Péter Magyar hovoří o tom jako o prioritě při vyjednávání se Slovenskem. Máme tady stále soudní spory, které tady probíhají. A i Bernd Posselt se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že prostě s těmi dekrety nikdy nebude souhlasit.
Dříve o nich hovořil jako o viru, který je třeba vymýtit, o zombie, které je třeba pohřbít. Dnes zmínil rétoriku a říká, že s nimi nesouhlasí. To ale stále znamená, že je neuznává. A to je, dámy a pánové, za mě ten nejzásadnější problém.
Třetí věc, o které bych se chtěl zmínit, je věc, která mně leží na srdci asi nejvíce a to je právě to, jakým způsobem to dopadá na česko-německé vztahy. Víte, já už jsem to četl v televizi, ale myslím, že je zcela na místě, aby na půdě této ctěné Sněmovny zazněla slova, respektive text prohlášení spolku Lidice Memory. Tento spolek sdružuje přeživší a pozůstalé právě z této vesnice, která byla brutálním způsobem nacisty vypálena. Dovolte mi prosím, aby tato slova tady zazněla, abych toto prohlášení přečetl, protože je považuji za naprosto výstižné a všeobsažné k té současné situaci. Prohlášení Lidice Memory ke sjezdu Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband e.V. v Brně. Spolek Lidice Memory, který sdružuje přeživší lidické děti a potomky obětí nacistického teroru v Lidicích, předkládá k plánovanému sjezdu následující prohlášení.
Zásadně odmítáme, aby se tato akce konala na území České republiky. Respektujeme Česko-německou deklaraci z roku 1997 i kroky směřující ke smíření, včetně omluvy, která zazněla při návštěvě německého prezidenta Gaucka v roce 2012 v Lidicích. Již řadu let spolupracujeme s podobnými německými organizacemi jako je ta naše, neboli předsudky se u nás nekonají. Smíření však nemůže znamenat zapomnění ani přepisování historické skutečnosti.
Paměť vyhlazení Lidic není abstraktní pojem, je to konkrétní bolestná zkušenost našich rodin. Právě proto nelze přijmout akci, která tuto paměť zlehčuje. Plánovaný sjezd nepovažujeme za projev smíření, nýbrž za demonstraci necitlivosti a neúcty. V kontextu českých dějin jde o krok, který neuznává minulost, ale naopak – znovu otevírá již téměř zahojené rány. Odmítáme, aby Česká republika poskytovala prostor akcím, které mohou vést k relativizaci odpovědnosti za válečné zločiny a k otevírání již uzavřených historických otázek. Důrazně žádáme ty, kteří o této akci rozhodují, aby své stanovisko změnili a bez odkladu využili všechny dostupné právní, politické i diplomatické prostředky k odvrácení konání tohoto sjezdu v České republice. Já myslím, že nic dalšího není třeba dodávat, tady je opravdu řečeno vše.
Cítíte z tohoto textu nenávist, neochotu ke smíření, snahu rozbít česko-německé vztahy? Cítíte z nich nějakou nahnědlost? Nazvali byste autory tohoto textu nahnědlými nácky? Přeživší z Lidic? Asi těžko. Škoda, že (Ukazuje vpravo.) zde tady teď zástupci opozice nejsou, protože přesně na tohle bych se jich zeptal, na jednu jedinou otázku: Jestli by přeživší a pozůstalé z Lidic nazvali nahnědlými nácky. Protože fakticky to usnesení, které zde máme dnes předloženo, velmi kopíruje, velmi kopíruje a je téměř podobné, obsahuje, řekl bych, naprosto stejné jako právě toto prohlášení spolku Lidice Memory. A to je důvod, proč zde dnes nestojím já a věřím, že i většina z vás. Mě tito lidé prostě nejsou lidově řečeno ukradení, mně tito lidé nejsou lhostejní. Já budu chtít, aby jejich hlas vždy zazníval a aby nebyl zapomenut.
Závěrem bych chtěl říct, že v České republice evidentně existují v tuto chvíli dvě skupiny: jedna, která konání tohoto sjezdu podporuje; druhá, která si jej nepřeje a u které to vyvolává bolest a rozjitření jejích citů. Otázka je, které z těch skupin dáme přednost. Naprosto jednoduchá, věcná otázka. A já jsem přesvědčen, že kdyby se ten sjezd konal v Německu, tak budou spokojeny obě dvě ty skupiny. Ta, která chce se nadále sbratřovat, sbližovat se sudetoněmeckým landsmanšaftem, pořádat mši, pořádat kulturní akce, by si jistě ráda na území Německa na tuto akci dojela. A v tu chvíli by to druhou skupinu, která se cítí zraňována, žádným způsobem netrápilo. Právě proto se domnívám, že je správné vyhovět druhé skupině, nikoliv té první.
Sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu se měl konat na území Spolkové republiky Německo. Myslím, že by to bylo úctyhodné, a myslím si, jsem o tom přesvědčen, že by to jak politici, tak občané Spolkové republiky Německo, tento náš požadavek, beze zbytku pochopili – alespoň ti, kteří mají ve svém srdci dostatek empatie a znají naši vzájemnou historii. Děkuji vám za pozornost.
