Psychologický jazyk má v opatrovnickém řízení mimořádnou moc. Když se v listině objeví slova jako „citová vazba“, „bezpečný vztah“, „emoční regulace“, „odmítání rodiče“, „traumatizace“, „loajalitní konflikt“ nebo „stabilní pečující osoba“, nepůsobí to jako běžné tvrzení jedné ze stran. Působí to odborně. Soudce, OSPOD i druhý rodič stojí náhle proti textu, který se tváří jako věda. Jenže vědecky znějící jazyk ještě neznamená vědecký postup. A psychologická formulace ještě neznamená znalecký závěr.

Znalec je v soudním řízení ustanoven podle zákonných pravidel. Má vymezené zadání, odpovědnost, procesní postavení, možnost být vyslechnut, povinnost odpovídat na otázky soudu a účastníků. Jeho závěr lze napadat, doplňovat, konfrontovat, žádat revizní posudek. Soukromá psychologická zpráva naproti tomu často vzniká z iniciativy jednoho rodiče, z jeho podkladů, z jeho vyprávění, za jeho účelem a v jeho procesním zájmu. To samo o sobě nemusí být nelegální. Nebezpečné je ale to, když taková listina začne v řízení fakticky fungovat jako kvaziznalecký posudek.

V takové chvíli dochází k tiché deformaci spravedlnosti. Soukromý dokument se sice formálně neoznačí za znalecký posudek, ale fakticky začne ovlivňovat pohled na dítě, rodiče a rodinnou situaci. Zpráva není prověřena znalcem, neprojde kontradiktorním výslechem, nemusí obsahovat standardizovanou diagnostiku, nemusí zohlednit oba rodiče, nemusí pracovat s alternativními hypotézami, ale přesto se dostane do spisu a začne žít vlastním životem. Putuje mezi soudem, OSPOD, advokáty, někdy i znalci. Jednostranný psychologický obraz se začne tvářit jako objektivní realita.

Typický problém je jednostrannost. Jeden rodič přivede dítě k psychologovi. Druhý rodič o tom neví, není přizván, není vyšetřen, nemůže reagovat, nemůže sdělit vlastní verzi, nemůže upozornit na kontext konfliktu. Psycholog potom pozoruje dítě v prostředí, které už může být zatíženo dlouhodobým vlivem jednoho rodiče, konfliktem, strachem, loajalitou nebo naučeným vyprávěním. Pokud se z takového setkání vytvoří kategorický závěr o vztahu dítěte k druhému rodiči, nejde o odbornou jistotu. Jde o rizikovou zkratku.

V opatrovnických sporech je přitom právě kontext vším. Dítě může odmítat rodiče z mnoha důvodů. Může mít autentický negativní zážitek. Může být unavené konfliktem. Může se bát ztratit přízeň pečujícího rodiče. Může opakovat jeho slovník. Může chránit slabšího rodiče. Může být v loajalitním konfliktu. Může si přát klid, a proto řekne to, co podle něj ukončí tlak dospělých. Bez komplexního vyšetření rodinného systému nelze odpovědně dělat závěry, které mohou poškodit rodičovská práva.

A tady se ukazuje jádro problému: soukromé psychologické zprávy mohou být v opatrovnických řízeních použity jako psychologická nálepka. Rodič je jednou větou vykreslen jako zátěž, hrozba, zdroj stresu nebo osoba, s níž dítě nechce být. Potom už se nebojuje s důkazy, ale s obrazem. Jakmile je jednou rodič vložen do šuplíku „problémový“, velmi těžko se z něj dostává. Každý jeho procesní návrh je pak vnímán jako konflikt. Každá stížnost jako nátlak. Každý odpor jako potvrzení předchozí nálepky. To je justičně nebezpečné.

Zvlášť alarmující je situace, kdy taková zpráva není účastníkovi včas zpřístupněna. Pokud se rodič dozví o psychologické zprávě až dodatečně, z jiného spisu nebo po měsících, zatímco listina už byla ve spise soudu, jde o vážný problém kontradiktornosti. Spravedlivý proces nestojí jen na tom, že účastník může mluvit. Stojí na tom, že ví, proti čemu se má bránit. Utajený nebo opožděně zpřístupněný psychologický podklad v opatrovnické věci je procesní mina.

Konkrétní případ, který lze použít jako varovný příklad, ukazuje právě toto riziko. Psychologická zpráva nebyla znaleckým posudkem. Nebyla zpracována znalcem zapsaným v seznamu znalců. Byla založena do opatrovnického spisu a sama uváděla, že má sloužit jako podklad k rozhodování soudu. Přitom vycházela z pozorování, individuálního rozhovoru s dětmi a analýzy vybraného dokumentu, nikoli z komplexního znaleckého posouzení obou rodičů a celého rodinného systému. Orgány následně tvrdily, že zpráva nebyla podkladem rozhodnutí. Jenže už samotná existence takového rozporu ukazuje, jak nebezpečné tyto listiny jsou: formálně se jejich význam zlehčuje, fakticky však mohou ovlivňovat atmosféru řízení i pohled na rodiče.

Nelze samozřejmě paušálně tvrdit, že každý psycholog mimo znalecký seznam je neodborný. To by bylo nespravedlivé a věcně nesprávné. Mnozí psychologové odvádějí kvalitní terapeutickou či poradenskou práci. Problém je jinde. Terapie není znalecké dokazování. Poradenský rozhovor není forenzní vyšetření. Důvěrný kontakt s dítětem není objektivní rekonstrukce rodinného konfliktu. A zpráva vypracovaná na žádost jedné strany nesmí být zaměňována za nestranný soudní důkaz.

Opatrovnická justice musí být v tomto směru mnohem přísnější. Pokud je třeba odborné posouzení, má být ustanoven znalec. Pokud je předložena soukromá psychologická zpráva, musí být jasně označena jako soukromý podklad, nikoli jako znalecký závěr. Soud musí zkoumat, kdo ji objednal, z jakých podkladů vznikla, zda byl přizván druhý rodič, zda byly použity validní metody, zda závěry nejsou spekulativní a zda byla druhé straně dána reálná možnost se vyjádřit. Bez toho se z opatrovnického řízení stává prostor, kde může jedna strana dodat „odborně znějící“ text a tím změnit těžiště celého sporu.

Nejnebezpečnější je, když se soudy a orgány veřejné moci schovají za formuli: „není to znalecký posudek“. Ano, právě proto je třeba opatrnosti. Právě proto nelze takovou listinu používat jako znalecký důkaz. Právě proto nelze její závěry nechat působit ve spise bez přísného procesního zacházení. Pokud listina není znalecký posudek, nesmí mít znalecký účinek.

Děti nesmějí být předmětem psychologických strategií rodičů. Rodičovská práva nesmějí být ničena soukromými zprávami, které nikdo důkladně neprověřil. A soud nesmí připustit, aby se odborný jazyk stal náhradou důkazu. V opatrovnickém řízení nejde o vítězství jednoho rodiče nad druhým. Jde o ochranu dítěte a zachování spravedlivého procesu. Tam, kde rozhoduje psychologie bez pravidel, začíná riziko justiční libovůle.

 Zdroj:

1. _{Ústavní soud ČR. III. ÚS 2396/19 – Znalecký posudek a jeho hodnocení soudem v řízení o svěření nezletilých do střídavé péče rodičů. 29. 10. 2019. Dostupné z: MeziSoudy.cz – III. ÚS 2396/19}  
2. _{Ústavní soud ČR. III. ÚS 299/06 – K hodnocení důkazu znaleckým posudkem soudem v trestním řízení. Dostupné z: MeziSoudy.cz – III. ÚS 299/06}
3. _{Ministerstvo vnitra České republiky. Hodnocení znaleckého posudku. Dostupné z: MVČR – Hodnocení znaleckého posudku}  
4. _{Adikia. Desatero kvalitních znaleckých posudků. 21. 4. 2013. Dostupné z: Adikia – Desatero kvalitních znaleckých posudků}  
5. _{Advokátní deník. Zásada kontradiktornosti v trestním řízení – evropské souvislosti a česká reflexe. 20. 3. 2019. Dostupné z: Advokátní deník – Zásada kontradiktornosti v trestním řízení}