Pro mnoho věřících, historiků i vlastenecky smýšlejících lidí to není symbol smíření. Je to symbol historického převrácení hodnot. Symbol církve, která začíná zapomínat, proč vůbec vznikla.
Původní Církev československá husitská vznikla v atmosféře obrovského českého národního vzepětí po rozpadu Rakouska-Uherska. České obyvatelstvo tehdy nevnímalo Římskokatolickou církev jen jako náboženskou instituci, ale také jako pilíř habsburského mocenského systému. V českém prostředí byla stále živá historická zkušenost pobělohorské rekatolizace, potlačení českého jazyka a germanizačního tlaku. Mnozí čeští kněží, proto dospěli k přesvědčení, že český národ potřebuje vlastní národní církev.
A nebyla to náhoda, že se nová církev obrátila právě k odkazu Jan Hus. Hus symbolizoval odpor proti cizí dominanci, duchovní svobodu a českou svébytnost. Bohoslužby v češtině, husitský kalich, české dějiny a idea národní emancipace tvořily samotné základy identity nové církve. První patriarcha Karel Farský otevřeně hovořil o potřebě české národní duchovní cesty.
Tato církev nebyla neutrální. Byla bytostně spojena s českým národem a československým státem.
Právě proto se po Mnichovské dohodě (zradě) stala jedním z terčů sudetoněmeckého nacionalismu a nacistické perzekuce. Po záboru pohraničí začalo systematické vytlačování všeho českého. České školy mizely. České spolky byly rušeny. Čeští úředníci a učitelé byli vyháněni. A spolu s nimi byli vytlačováni i duchovní Církve československé.
Pro henleinovské prostředí představovala tato církev symbol českého živlu, který měl být ze Sudet odstraněn. Sudetoněmecká strana vedená Konradem Henleinem se stala nástrojem rozbití Československa zevnitř. Bez podpory značné části sudetoněmeckého obyvatelstva by Hitler nikdy nedosáhl tak snadného rozbití republiky.
Po Mnichovu následoval teror. Vyhánění českých rodin. Ponižování. Násilí. Likvidace českých institucí. A mezi nimi i likvidace sborů Církve československé. Duchovní byli nuceni uprchnout do vnitrozemí. České bohoslužby končily. Modlitebny byly uzavírány. Národní církev byla v Sudetech považována za nepřítele germanizace.
Za okupace se situace ještě vyostřila. Nacisté velmi dobře chápali sílu husitské tradice. Chápali, že česká reformace není jen náboženská otázka, ale součást české historické identity a odporu proti německé dominanci. Proto byla církev pod dohledem gestapa. Proto byli její duchovní sledováni, zatýkáni a perzekvováni.
Nejslavnějším symbolem odporu se stal Vladimír Petřek, který pomáhal parašutistům po atentátu na Reinhard Heydrich. Za tuto pomoc zaplatil životem. Nacisté jej popravili. Nebyl jediný. Mnozí členové církve skončili v koncentračních táborech, věznicích a nacistických represivních zařízeních.
A právě proto dnes část veřejnosti reaguje s takovým pobouřením na obrazy ze sudetoněmeckého sjezdu v Brně. Když se farářka církve, která vznikla jako obrana české identity proti germanizačním tlakům, stává prezidentkou sjezdu organizace nesoucí historické dědictví sudetoněmeckého landsmanšaftu, nelze se divit ostrým reakcím.
Pro mnoho lidí totiž nejde o smíření. Jde o kapitulaci historické paměti.
Nikdo nezpochybňuje potřebu dialogu. Jenže dialog nesmí znamenat zapomenutí vlastních dějin. Smíření bez pravdy se velmi rychle mění v historickou amnézii. A národ, který zapomene vlastní dějiny, začíná ztrácet i vlastní identitu.
Veřejné objímání a líbání s představiteli sudetoněmeckého landsmanšaftu proto mnoho lidí nevnímá jako gesto humanity, ale jako urážku památky těch českých duchovních a věřících, kteří byli po Mnichovu vyháněni ze Sudet, pronásledováni nacisty a umírali za český národ i svou víru.
Je to zvláštní historický paradox. Církev, která vznikla jako symbol odporu proti germanizačním tlakům, dnes částí svého vedení působí dojmem, jako by se snažila vlastní historické kořeny rozpustit v bezpaměťové evropské korektnosti.
Jenže dějiny nelze vymazat. A krev obětí nacismu ani vyhnaných českých rodin ze Sudet nezmizí jen proto, že se dnešní elity rozhodnou o minulosti raději mlčet.
Otázka proto nezní, zda je možný dialog s Němci. Otázka zní jinak: má národní církev ještě právo nazývat se husitskou a československou, pokud začne zapomínat na vlastní vznik, vlastní oběti a vlastní historické poslání?
Zdroje
- NEŠPOR, Zdeněk R. a kol. Církev československá husitská. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2025. Dostupné z: Religionistická encyklopedie – Církev československá husitská
- Český rozhlas Plus. Husitská církev vznikla z touhy po nezávislosti, začátky nebyly jednoduché. 15. února 2020. Dostupné z: Český rozhlas Plus – Husitská církev vznikla z touhy po nezávislosti
- Česká televize. Mnichovská dohoda – O nás bez nás. ČT edu, 2024. Dostupné z: ČT edu – Mnichovská dohoda
- WAGNER, Jakub. Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938. Neviditelný pes, 12. března 2019. Dostupné z: Neviditelný pes – Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938
- DINGIR. Turbulentní století československé církve. Dingir, 3. prosince 2024. Dostupné z: Dingir – Turbulentní století československé církve
