Právě proto jsem navrhl veřejnou volbu kandidátů. Ne kvůli divadlu, ale proto, aby občané viděli, kdo za jakými kandidáty stojí a kdo za jejich zvolení nese politickou odpovědnost. Při volbě jsme to viděli naprosto jasně.

Považuji za důležité říct, že se podařilo zabránit zvolení Pavla Matochy a Romana Bradáče. To je dobře. Jejich působení by podle mě představovalo další krok ve snaze oslabovat média veřejné služby a přibližovat Českou republiku scénáři, který dnes sledujeme na Slovensku pod vedením Roberta Fica. Jenže důvod k jásotu to pro mě přesto není.

Nejvíc nepochopitelné je pro mě znovuzvolení Luboše Xavera Veselého. Člověka, kolem jehož působení v Radě ČT se léta vedou spory a který opakovaně vyvolával pochybnosti, zda svým jednáním neporušuje zákon, které by měl radní veřejnoprávního média splňovat. To, že urážel ženy, je pak naprosto za hranou.

Pokud má jeho zvolení alespoň jedno pozitivum, pak to, že veřejnost konečně vidí, kdo ho celou dobu držel ve funkci a kdo byl ochoten blokovat jeho odvolání za každou cenu. A to i v době, kdy kvůli sporům o mediální rady byli někteří politici schopni paralyzovat fungování Poslanecké sněmovny a blokovat projednávání celé řady zákonů. Tehdy tvrdili, že brání nezávislost médií veřejné služby. Dnes si každý může udělat obrázek sám.

Média veřejné služby nepatří vládě, opozici ani žádné politické straně. Patří veřejnosti. A právě proto je důležité sledovat nejen to, kdo byl zvolen, ale i kdo pro něj hlasoval.

Mnou navržená veřejná volba splnila svůj účel. Ukázala, kdo je ochoten nést odpovědnost za podobná rozhodnutí. A přiznám se, že z toho, co ukázala, radost opravdu nemám.