Školství je obecně velmi podfinancované, každá dosavadní vláda tvrdila, že je pro ni prioritou. Ta Fialova nedokázala ani zvýšit platy pedagogickým pracovníkům na slibovaných 150 % průměrné mzdy, ani je udržet na těch původních 126 %, financování nepedagogů dokonce přehodila na kraje, do vědy a výzkumu se investuje minimálně, o celoživotním vzdělávání nemluvě.

Trh práce se vyvíjí a mění, řada zaměstnanců potřebuje přeškolit nebo dovzdělat. Některé stávající pracovní pozice digitalizací a robotizací zanikají, jiné se vytváří. Pokrok jde tak rychle, že jednou dosažené vzdělání již nestačí. Je proto nutno rozvíjet jak všeobecné, tak i odborné dovednosti po celý život.

Zároveň je dnes složité sladit pracovní a osobní život, když nemáte kam dát dítko, protože je nedostatek míst ve školkách a vy si nemůžete dovolit zaplatit soukromé předškolní zařízení, které třeba v Praze vyjde i na 15 000 měsíčně. Moje čtyřletá dcera chodí do školky a docházka (školkovné, strava, třídní fond, společné aktivity) vyjde na 2000 korun měsíčně. Plus každé pololetí nosíme kapesníky a vlhčené ubrousky. Druhá dcera navštěvuje základní školu a ty výdaje jsou srovnatelné – za obědy, družinu, kroužky, třídní fond, některé pracovní sešity.

I výdaje ve výši, která se zřejmě vládním představitelům vzhledem k jejich neustále se zvyšujícím platům zdá směšná, mohou být pro rodiny balancující na pokraji chudoby nereálné. Děti pak nejezdí na školy v přírodě, nenaučí se lyžovat, některé dokonce ani nemohou se spolužáky na oběd, který by byl jejich jediným teplým jídlem za den.

Takhle si já bezplatné vzdělávání nepředstavuji a je proto potřeba najít v rozpočtu dostatek peněz na pokrytí těchto nákladů. Těch problémů je ale celá dlouhá řada...