Nejvíce alarmující přitom není samotné porušování soudních rozhodnutí jedním z rodičů. To se bohužel může stát v každé zemi. Skutečně znepokojivé je něco jiného. Jak na takové situace reagují státní orgány. A právě zde se otevírá otázka, která dalece přesahuje jeden konkrétní spor.

Stanovisko Ministerstva spravedlnosti vydané v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. podle mého názoru odhaluje hlubší systémový problém. Místo aby se ministerstvo zabývalo tím, zda stát skutečně zajistil účinnou ochranu rodinného života, soustředí se především na formální popis procesních úkonů soudu. Jako by samotná existence usnesení, jednání či ustanoveného znalce byla důkazem, že stát svou povinnost splnil.

Jenže dítě nepozná, kolik usnesení bylo vydáno.

Dítě pozná pouze to, zda může být se svým otcem nebo matkou.

Právě zde se podle mého názoru střetává formální právní přístup s realitou lidského života.

Pokud soud vydá vykonatelné rozhodnutí, které zůstává dlouhodobě nerespektováno, nejde pouze o problém jednoho rodiče. Jde o selhání autority státu. Právo totiž nemůže být založeno na dobrovolnosti. Rozhodnutí soudu není doporučením ani nezávazným stanoviskem. Je závazným aktem veřejné moci. Pokud stát není schopen zajistit jeho respektování, oslabuje důvěru občanů v samotný smysl soudní ochrany.

Ještě závažnější je skutečnost, že právě v opatrovnických věcech představuje čas nenahraditelnou hodnotu. Každý měsíc, kdy dítě ztrácí kontakt s jedním rodičem, mění jeho psychický vývoj, citové vazby i vnímání vlastní rodiny. Takové následky nelze po několika letech napravit novým rozsudkem ani omluvou státu. Ztracené dětství nelze vrátit.

Evropský soud pro lidská práva to říká opakovaně a zcela jednoznačně. Práva garantovaná Úmluvou nesmějí být pouze teoretická nebo iluzorní. Musí být praktická a účinná. V oblasti rodinného života to znamená, že stát nesmí být pasivním pozorovatelem. Má pozitivní povinnost jednat rychle, aktivně a efektivně. Nestačí rozhodnout. Je třeba zajistit, aby rozhodnutí skutečně fungovalo.

Přesto lze podle mého názoru stále pozorovat přístup, který redukuje ochranu základních práv na procesní statistiku. Bylo vedeno řízení. Byl ustanoven znalec. Proběhlo jednání. A tím jako by byla odpovědnost státu vyčerpána.

Jenže právě tento přístup je v přímém rozporu se smyslem ochrany základních práv.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že nejlepší zájem dítěte musí být prvořadým hlediskem každého rozhodnutí. Nejlepší zájem dítěte ale nelze měřit počtem procesních úkonů. Měří se výsledkem. A výsledkem má být dítě, které může vyrůstat v bezpečném prostředí a udržovat plnohodnotný vztah s oběma rodiči.

Stejně jednoznačný je i občanský zákoník. § 889 výslovně stanoví, že rodič, který bezdůvodně trvale nebo opakovaně brání druhému rodiči ve styku s dítětem, vytváří důvod pro nové rozhodnutí o péči. Zákon tím vysílá jasný signál: právo dítěte na oba rodiče není prázdnou deklarací. Je hodnotou, kterou musí stát chránit i proti vůli rodiče, jenž ji porušuje.

Navíc zákon o zvláštních řízeních soudních poskytuje soudům celou škálu nástrojů – pokuty, mediaci, navykací režim, odbornou pomoc, dohled OSPOD i krajní možnost výkonu rozhodnutí odnětím dítěte. Tyto instituty nebyly přijaty proto, aby zůstaly mrtvým textem zákona. Mají být používány tehdy, když je ohroženo právo dítěte na oba rodiče.

Pokud se tak neděje, vzniká legitimní otázka, zda stát skutečně plní své pozitivní závazky podle článku 8 Evropské úmluvy.

Ještě závažnější je, pokud se při posuzování odpovědnosti státu přehlíží aktuální judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Rozsudek Novák proti České republice znovu připomněl, že stát nesmí dopustit, aby plynutí času legitimizovalo skutkový stav vytvořený jednostranným jednáním jednoho z rodičů. Jinými slovy, kdo porušuje právo, nesmí těžit z průtahů řízení. Pokud se mezitím dítě adaptuje na protiprávně vzniklou situaci, nelze tuto adaptaci automaticky považovat za argument pro zachování stávajícího stavu. Takový přístup by totiž znamenal, že čas se stává spojencem toho, kdo soudní rozhodnutí nerespektuje.

A právě zde se podle mého názoru otevírá nejzásadnější otázka.

Jaký vzkaz vysílá stát rodičům, kteří soudní rozhodnutí respektují?

Jaký vzkaz vysílá dětem?

Jaký vzkaz vysílá veřejnosti?

Pokud občan opakovaně žádá soud o ochranu, podává návrhy na výkon rozhodnutí, upozorňuje na pokračující porušování práva, a nakonec se dozví, že vše bylo vlastně v pořádku, protože soud vydával usnesení, pak se nelze divit, že důvěra ve spravedlnost slábne.

Právní stát totiž nestojí na množství rozhodnutí.

Stojí na jejich účinnosti.

Nestojí na počtu jednání.

Stojí na tom, zda chrání základní práva.

Nestojí na procesních formalitách.

Stojí na spravedlnosti.

Pokud stát není schopen ochránit dítě před dlouhodobou ztrátou vztahu s jedním rodičem ani tehdy, když existují vykonatelná soudní rozhodnutí, pak nejde pouze o problém jednotlivého sporu. Jde o varovný signál pro celý právní systém.

A právě proto by tato otázka neměla zajímat jen účastníky jednoho opatrovnického řízení. Měla by zajímat každého, komu záleží na fungování právního státu.

Protože dnes možná stát nedokázal ochránit dítě v jednom konkrétním případě.

Zítra může selhat v případě kohokoli z nás.

Největší hrozbou pro právní stát nejsou jednotlivé chyby soudů. Ty jsou nevyhnutelné a opravitelné. Skutečnou hrozbou je okamžik, kdy se z výjimek stane systém, kdy se průtahy začnou omlouvat složitostí věci, nečinnost se začne vydávat za procesní zdrženlivost a nevykonaná soudní rozhodnutí se stanou běžnou součástí reality.

Takový stát postupně ztrácí autoritu. Ne proto, že by neměl zákony. Ale proto, že je nedokáže účinně prosadit.

Pokud chceme zachovat důvěru občanů v justici, nestačí neustále opakovat, že nejlepší zájem dítěte je prioritou. Je třeba tuto prioritu naplňovat konkrétními činy. Soudní rozhodnutí musí být vykonávána. Průtahy musí být výjimkou, nikoli standardem. A stát musí nést odpovědnost tam, kde jeho nečinnost nebo neefektivita umožní, aby se dítě stalo rukojmím dlouhotrvajícího rodičovského konfliktu.

Právní stát se totiž nepozná podle toho, jak krásně umí psát rozsudky.

Pozná se podle toho, zda dokáže ochránit dítě dříve, než bude pozdě.

A právě v tom spočívá skutečná zkouška spravedlnosti.

_Zdroj:

_{Rada Evropy. 1950. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (European Convention on Human Rights). Řím: Rada Evropy. Dostupné z: HUDOC – Evropská úmluva o lidských právech}

_{Organizace spojených národů. 1989. Úmluva o právech dítěte. New York: OSN. (Zejména čl. 3 a čl. 9 upravující nejlepší zájem dítěte a právo dítěte na kontakt s oběma rodiči.)}

_{European Court of Human Rights. 1994. Hokkanen v. Finland, Application No. 19823/92, Judgment of 23 September 1994. Strasbourg: European Court of Human Rights}

_{European Court of Human Rights. 2000. Ignaccolo-Zenide v. Romania, Application No. 31679/96, Judgment of 25 January 2000. Strasbourg: European Court of Human Rights.   European Court of Human Rights. 2002. Sylvester v. Austria, Applications Nos. 36812/97 a 40104/98, Judgment of 24 April 2003. Strasbourg: European Court of Human Rights.}