Z dostupných podkladů vyplývá, že proti postupu oddělení přestupkových agend byly opakovaně uplatňovány námitky procesních vad, selektivního hodnocení důkazů, porušení práva na obhajobu a nestandardního nakládání s podklady z jiných řízení. V jednom z podání je výslovně namítáno, že stížnost nebyla řádně vypořádána a že jádrem věci je skutečnost, že úřední osoba měla nahlédnout do spisu v jednom správním řízení a písemnosti z něj založit do jiného řízení, aniž by bylo jasně vysvětleno, které písemnosti byly převzaty, v jakém rozsahu, za jakým účelem a na základě jakého právního titulu. To není drobnost. To je přesně ten typ situace, který má ve veřejné správě spustit červené kontrolky.
Správní spis není úřední šuplík, do něhož si může úředník sáhnout podle nálady, potřeby nebo procesní pohodlnosti. Spis je procesní prostor chráněný zákonem. Obsahuje obranu účastníků, osobní údaje, procesní strategii, návrhy důkazů, omluvy, námitky a často i citlivé informace třetích osob. Pokud se takový materiál použije v jiném řízení, musí být zřejmé, kdo tak učinil, proč tak učinil, v jakém rozsahu tak učinil a na základě jakého zákonného oprávnění. Právě proto byla podána žádost o audit přístupů ke spisu, identifikaci osob, které ke spisu přistupovaly, identifikaci převzatých listin a sdělení právního titulu dalšího zpracování údajů. Městský úřad v Nymburce ale mlčí.
Ještě závažnější je, že obdobné námitky se neobjevují izolovaně. V jiném podání je popsáno podezření na systematické využívání podkladů z jiných, skutkově nesouvisejících řízení, včetně podkladů obsahujících osobní údaje a údajů pocházejících ze služebních a kázeňských materiálů policie či jiných řízení, mající i povahu utajení. Proto se věc dostala i k Úřadu pro ochranu osobních údajů který ji kvalifikoval, jako stížnost pro podezření na neoprávněné zpřístupnění osobních údajů, systémové propojování nesouvisejících správních řízení, porušení zásady účelového omezení a minimalizace údajů.
Samotné podání stížnosti ještě neznamená, že se úřad dopustil nezákonnosti. Ale opakované, konkrétní a věcně strukturované stížnosti už nelze odbýt jako „nespokojenost účastníka“. Veřejná správa není od toho, aby účastníka přemohla množstvím papíru. Je od toho, aby věc vyřídila zákonně, přezkoumatelně, nestranně a přesvědčivě. Pokud účastník opakovaně tvrdí, že úřad využívá podklady z jiných řízení, že není jasné, kdo se spisy pracoval, a že není zřejmý právní titul takového postupu, odpovědí nemůže být úřednické pokrčení ramen.
Zvlášť varovná je otázka práva na obhajobu. V jedné z reakcí na výzvu bylo výslovně uvedeno, že zmocněnec se nemůže dostavit k ústnímu jednání, protože má ve stejný den úkon Policie České republiky, a že účast na obou úkonech je vzhledem ke vzdálenosti a časové návaznosti fyzicky nemožná. Přesto byl následně v řízení namítán postup, kdy měly být provedeny klíčové osobní důkazy bez plnohodnotné účasti obhajoby. To je v přestupkovém řízení, které má sankční povahu, mimořádně citlivé. Ústní jednání není divadelní kulisa. Výslech svědka není formalita. Možnost položit otázku, reagovat na odpověď a rozkrýt rozpor je samotným jádrem spravedlivého procesu.
Další rovina problému je hodnocení důkazů. V jednom podkladu je připomenuto, že správní orgán měl podle tvrzení stěžovatele k jeho vyjádřením přihlížet pouze „okrajově“, takto to správní orgán sám napsal, což je označeno za rozpor se zásadou materiální pravdy, povinností hodnotit důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a právem účastníka být slyšen. A zde se dostáváme k podstatě: správní orgán nesmí vybírat jen ty důkazy, které se mu hodí do předem připraveného závěru. Nesmí z procesní obrany udělat ornament. Nesmí si říci: výpověď, která podporuje závěr o vině, je věrohodná; námitka, která jej zpochybňuje, je nadbytečná, hypotetická nebo obstrukční.
Nejhorší na podobných kauzách není jedna chyba. Chyba se stát může. Nejhorší je řetězení vad a následná institucionální sebeobrana. Účastník namítne vadu. Vedoucí odboru stížnost vyřídí, aniž by se s námitkami jakkoliv vypořádal. Účastník namítne, že vyřízení je neúplné a nepřezkoumatelné. Nadřízený orgán je žádán o přešetření. Do věci vstupuje otázka ochrany osobních údajů. Přibývají podněty, žádosti o audit, námitky podjatosti. A občan má stále silnější pocit, že se ocitl proti aparátu, který neodpovídá na podstatu věci, ale pouze chrání vlastní procesní verzi.
V námitce systémové podjatosti je popsán celý katalog pochybností: opakované zahajování řízení na základě podnětů téhož oznamovatele, přebírání a využívání podkladů z jiných řízení, propojování správních, insolvenčních, kázeňských a veřejnoprávních agend, využívání procesních podání obviněného jako zmocněnce jiné osoby proti němu samotnému a existence šetření Úřadu pro ochranu osobních údajů. To jsou mimořádně vážné námitky. I kdyby se nakonec některé nepotvrdily, nelze je zamést pod koberec bez přesvědčivé, konkrétní a přezkoumatelné odpovědi.
A zde přichází nejostřejší otázka: jak jsou vlastně kvalifikačně připraveni úředníci, kteří rozhodují o vině, trestu, pokutách a zásazích do práv lidí, pokud opakovaně vznikají pochybnosti o znalosti základních procesních pravidel? Jak je možné, že v řízeních, kde se má rozhodovat podle zásady materiální pravdy, vzniká dojem selektivního čtení spisu? Jak je možné, že účastník musí opakovaně vysvětlovat rozdíl mezi ohledáním a plnohodnotným dokazováním, mezi právem vyjádřit se k podkladům a právem být přítomen výslechu, mezi zákonným použitím listiny a neurčitým „poznatkem z úřední činnosti“?
Přestupkové řízení není kancelářský sport. Je to správní trestání. Rozhoduje se v něm o tom, zda stát označí člověka za pachatele protiprávního jednání. Kdo tuto moc vykonává, musí ovládat procesní právo nejen formálně, ale prakticky. Musí chápat, že zákonnost není překážka rychlosti řízení, nýbrž její podmínka. Musí vědět, že spis není volně přenosný balík informací. Musí rozumět tomu, že stížnost není drzost a obhajoba není obstrukce.
Pokud úředník základní procesní limity nezná, nemá rozhodovat o lidech. Pokud je zná, a přesto je obchází, je to ještě horší. A pokud vedoucí pracovník opakovaně vyřizuje stížnosti tak, že se místo podstaty řeší jen obhajoba vlastního odboru, pak problém už neleží jen na stole jednoho referenta. Leží na stole celého úřadu.
Nymburk si zaslouží veřejnou správu, která nevyvolává otázku, zda se spisy používají jako munice v dalších řízeních. Občané si zaslouží úřad, který odpovídá konkrétně, ne úřad, který se schovává za procesní fráze. A stát si musí položit otázku, zda lidé, kteří rozhodují o vině jiných, sami dostatečně rozumějí pravidlům, podle nichž mají rozhodovat. Protože ve chvíli, kdy správní orgán přestane respektovat proces, nepřestává být jen nepříjemný. Začíná být nebezpečný.
Zdroj:
HENDRYCH, Dušan a kol., 2016. Správní právo. Obecná část. 9. vyd. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-624-1.
PRŮCHA, Petr, 2023. Správní právo. Obecná část. 10. aktualizované vyd. Brno: Masarykova univerzita.
SKULOVÁ, Soňa, POTĚŠIL, Lukáš, ŠROMOVÁ, Eva, MAREK, David a kol., 2024. Správní řád. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck.
VEDRAL, Josef, 2023. Správní řád. Komentář. 3. vyd. Praha: BOVA POLYGON.
WINTR, Jan, 2024. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer.
