Český národní komitét ICOMOS varuje před nevratným poškozením architektonického, urbanistického, archeologického i krajinného dědictví České republiky, včetně statků zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO. Rovněž akademici z oboru dějin umění, památkové péče a architektury sepsali otevřené dopisy, které nám všem přišly. To nejsou aktivisté, kteří by blokovali rozvoj. To je odborná veřejnost této země, která jasně říká, že takto to nejde. Ptám se tedy, přijde vám rozumné schválit zákon, proti kterému stojí komory akademická obec, mezinárodní odborné instituce, památkáři či archeologové? Ale nejsou to zdaleka jen odborníci. Nám poslancům v posledních týdnech chodí spousta emailů od občanů, kteří jsou z navrhovaných změn stejně rozhořčeni. Ptají se, proč jim chceme vzít jistotu, že panorama jejich domova nezastaví někdo, kdo tam nikdy nežil a žít nebude.
Řada z nich přímo vyjádřila podporu pozměňovacímu návrhu, který jsem k tomuto tisku podala, a já jim za to moc děkuji. Ochrana kulturního dědictví totiž není téma úzké odborné bubliny. Je to téma, na kterém občanům této země opravdu záleží. Dopad novely stavebního zákona, která nebyla podrobena standardnímu legislativnímu procesu na památkovou péči, je alarmující. Navrhované změny stavebního zákona by mohly mít nevratný efekt na kulturní dědictví a mezinárodní reputaci země s tak bohatým památkovým fondem, jako je Česká republika. Zrušením ochranných pásem památkových zón a rezervací včetně zón památek UNESCO může docházet ke zničení panoramatické kvality vytvářené po staletí našimi předky. V případě statků UNESCO může dojít i k jejich vyškrtnutí ze seznamu světového dědictví.
Pod rouškou zjednodušování stavebního řízení rovněž dochází k faktické paralýze orgánu památkové péče. Posouzení orgánu státní památkové péče u nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v rezervaci či zóně, má nově mít povahu pouhého vyjádření. Již nepůjde o závazné stanovisko. Mnohem silnější roli by v posouzení stavby tak měly získat samy stavební úřady, do nichž se má agenda státní památkové péče částečně integrovat. Naše kulturní dědictví je ale přece chráněno i v ústavním pořádku a proti tomu tato změna přímo jde. Já rozumím tomu, odkud se bere frustrace, která za touto novelou stojí. Vím, že památková péče u nás nemá dobrou pověst. Každý z nás zná příběh nějakého vlastníka, který měsíce čekal na stanovisko kvůli výměně oken, nebo starosty, kterému protichůdné požadavky zablokovaly opravu náměstí. To rozhodně nezastírám.
Proto tady zcela vážně říkám, pojďme se bavit o reformě památkové péče, o závazných lhůtách, o předvídatelnosti rozhodování, o srozumitelné komunikaci s vlastníky. Jsem připravená na takové debatě pracovat. Ale reforma znamená opravit systém tak, aby památky chránil a zároveň fungoval pro lidi. To co je nám v současnosti předkládáno, není reforma, ale je to absolutní demolice. Špatnou pověst úřadu nespravíme tím, že mu vezmeme možnost chránit to, kvůli čemu ten úřad jako takový existuje.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, nejsem tu jenom proto, abych kritizovala. Na základě těchto výhrad jsem předložila pozměňovací návrh, který se snaží napravit alespoň ty nejhorší chyby, ty, které památkovou péči nikoliv omezují, ale fakticky likvidují. Pozměňovací návrh upřesňuje a posiluje věcný rozsah památkové ochrany, mění také navrženou koncepci zásahu do stávajících plánů ochrany památkových zón a rezervací. Navrhuje zrušit změny v provádění archeologických výzkumů, které jsou nekoncepční. Snaží se zamezit zániku ochranných pásem v důsledku nesplnitelných lhůt, zrušením ustanovení, které by podmiňovalo přetrvávání historických ochranných pásem a přeregistraci na formu opatření obecné povahy do roku 2028.
Ano, všichni chceme rychlejší výstavbu a dostupnější bydlení. Já také. Ale nesmíme si nalhávat, že cestou k novým bytům je oslabení ochrany toho, co tu máme. Naše kulturní dědictví přežilo války minulého století a my se o ně tímto zákonem můžeme jediným hlasováním připravit. Památková péče nemusí být brzdou rozvoje, je to pojistka, že rozvoj nebude znamenat ztrátu hodnot. Kulturní dědictví není obnovitelným zdrojem. Jednou zbouranou sto let starou památku už prostě nikdy nevrátíme.
Proto vás prosím o zvážení alespoň teď, pokud tento zákon i tak chcete schválit, podpořte alespoň můj pozměňovací návrh pod číslem 1154, který je v navržené proceduře pod písmenem V2. Předem každému z vás, kdo se rozhodne ochranu těchto památek podpořit, osobně a upřímně děkuji.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, tímto se blížím k závěru svého projevu a také k jeho pointě. Na konci dne je to jednoduché. Nehlasujeme tu dnes pouze o tom, jestli se bude rychleji stavět, ale o tom, zda jsme ochotni oslabit ochranu toho nejcennějšího, co jsme tu zdědili od předchozích generací. Byty můžeme postavit, zákony můžeme změnit, ale zbourané a zničené kulturní dědictví už se nám nikdy nevrátí. Jestli chceme reformovat památkovou péči, pojďme do toho, zrychleme ji a zefektivněme ji, ale nelikvidujme ji. Všichni se zde bijete v prsa, jak stojíte za Českem, nosíte v klopách české vlajky, tvrdíte, že máte Česko na 1. místě. Ale jste ochotni tu kompromitovat jedno z největších dědictví, které tu máme. Kvůli komu? Kvůli developerům, kterým tyto staré baráky překáží ve výstavbě? Kulturní dědictví nemusí a není být překážkou rozvoje. Je to naše identita a my máme povinnost ji chránit. Děkuji. (Potlesk zprava.)
