Několik týdnů před summitem NATO v Ankaře jsme byli svědky téměř nepřetržité mediální kampaně. Veřejnost byla přesvědčována, že americký prezident Donald Trump bude veřejně hodnotit jednotlivé členské státy podle toho, kolik vydávají na obranu. Objevovaly se předpovědi, že Českou republiku čeká tvrdá kritika a že naše země bude patřit mezi státy, které budou za své obranné výdaje veřejně napomínány. Nestalo se nic z toho.

Summit proběhl bez očekávaných dramat a znovu se ukázalo, že mezi mediálními scénáři a skutečnou diplomacií bývá často značný rozdíl. Místo veřejného pranýřování jednotlivých států proběhla standardní jednání a hlavní pozornost se soustředila na další směřování NATO. Přitom je třeba připomenout, že závazek vydávat dvě procenta HDP na obranu Česká republika dlouhodobě neplnila.

Současná vláda s účastí hnutí SPD nyní připravuje státní rozpočet na příští rok. Premiér uvedl, že rozpočet Ministerstva obrany by mohl meziročně vzrůst až o 36 miliard korun. Pokud bude tento záměr promítnut do schváleného rozpočtu a současně se bude i nadále příznivě vyvíjet česká ekonomika a poroste hrubý domácí produkt, mohla by se Česká republika skutečně přiblížit hranici dvou procent HDP na obranu. Rozhodující však budou skutečně schválené rozpočtové parametry a ekonomický vývoj.

Samotný summit navíc nepřinesl zásadní politický průlom. Jednání byla velmi krátká a závěrečné komuniké patřilo k nejstručnějším za poslední roky. To samo o sobě ukazuje, že očekávání byla mnohem větší než skutečný význam přijatých závěrů. Dokonce nepadlo nic okolo svolání summitu na příští rok.

Z českého pohledu vzbudila pozornost tak organizace účasti našich nejvyšších ústavních představitelů. Vyslání dvou vrcholných delegací přineslo zbytečné protokolární komplikace a zastínilo samotný obsah jednání. Česká republika by měla v zahraniční a bezpečnostní politice vystupovat jednotně a srozumitelně, protože právě to posiluje naši důvěryhodnost mezi spojenci. Další směřování české obranné politiky by přitom mělo vycházet především z programového prohlášení vlády a z článku 3 Washingtonské smlouvy. Ten jasně stanoví, že každý členský stát má především rozvíjet vlastní schopnost bránit své území. Nikde není zmínka o trajektorii vedoucí dokonce k pěti procentům výdajů HDP na obranu, přičemž je potřeba rozlišovat výdaje na obranu z rozpočtu ministerstva obrany a výdaje na obranu státu v ostatních kapitolách jiných ministerstev a úřadů.

Tomu musí odpovídat i priority další výstavby Armády České republiky. V první řadě je nutné posílit protivzdušnou obranu a vybudovat moderní systém obrany proti dronům, dokončit výstavbu těžké brigády, pokračovat ve výstavbě střední a těžké brigády, posilovat logistické zabezpečení, zásoby a mobilizační připravenost. Stejnou pozornost je však třeba věnovat lidem. Bez dostatečného počtu kvalitně připravených vojáků nebude ani ta nejmodernější technika plně využitelná. Je proto nezbytné vytvářet takové podmínky služby, aby do Armády České republiky přicházeli noví zájemci a zkušení vojáci měli důvod ve službě zůstávat.
Právě podle těchto výsledků by měla být následně obranná politika hodnocena. Ne podle mediálních titulků nebo spekulací před jednotlivými summity, ale podle toho, zda Česká republika skutečně posiluje svou obranyschopnost a odpovědně naplňuje své spojenecké závazky.

Summit v Ankaře nakonec ukázal, že bezpečnost státu se nebuduje před kamerami a předčasnými platbami, ale dlouhodobou, promyšlenou a odpovědnou prací.