Komunistická strana není jenom volebním uskupením, jehož smyslem je jednou za několik let usilovat o hlasy voličů. Je především organizovaným předvojem pracujících. Proto musí soustavně pečovat o svůj vnitřní život, upevňovat kázeň, rozvíjet politické vzdělávání svých členů a zvyšovat jejich schopnost organizovat každodenní zápas za zájmy pracujících. Strana, která zanedbává vlastní organizaci a ideovou práci, nevyhnutelně podléhá oportunismu a mění se v prázdnou schránku líbivých frází.
V podmínkách, kdy politickou moc i veřejný prostor ovládá kapitál, nemůže taková strana obstát ani ve volebním zápase. A strana, která není schopna obstát ani v tomto omezeném střetnutí, sotva může pomýšlet na historický úkol, kterým je vítězství pracujících nad mocí kapitálu.
Problém, který se v následujícím textu snažím pojmenovat, spočívá v (nahlas nevysloveném) požadavku falešné jednoty uvnitř komunistické strany. Je to požadavek, který odporuje samotným základům marxismu. Dialektický materialismus přece chápe vývoj jako výsledek rozporů, střetu různých tendencí a jejich překonávání na vyšší úrovni. Komunistická strana proto nemůže být živým politickým organismem, pokud se vzdá kritiky, sebekritiky a otevřeného ideového zápasu. Jednota není výchozím bodem. Je výsledkem správně vedeného boje o politickou linii.
Od listopadu 1989 však, dle mého názoru, ve straně stále silněji převládá opačná tendence. Místo řešení rozporů se usiluje o jejich zakrývání, místo soudružské polemiky nastupuje opatrnost a místo přesvědčování administrativní autorita. Takový přístup nevede k upevnění strany, ale k jejímu postupnému ochromení. Domnívám se, že právě zde je třeba hledat jednu z hlavních příčin současné krize komunistického hnutí.
V každé politické organizaci existují rozdílné názory, zkušenosti a pohledy na další směřování. To platí dvojnásob pro komunistickou stranu, která si klade za cíl nejen reagovat na společenský vývoj, ale také jej aktivně ovlivňovat. Právě proto je nebezpečné zaměňovat skutečnou jednotu za její pouhou vnější podobu. Falešná jednota, založená na potlačování diskuse a skrývání problémů, může na první pohled vytvářet dojem stability, ve skutečnosti však oslabuje schopnost strany rozvíjet se a plnit své poslání.
Každá organizace se vyvíjí prostřednictvím řešení problémů a překonávání vnitřních rozporů. Rozdílné názory na strategii, taktiku či program nejsou samy o sobě známkou slabosti. Naopak mohou být zdrojem nových podnětů a lepšího pochopení společenské reality. Pokud jsou však tyto rozdíly umlčovány ve jménu zachování zdánlivého klidu, nezmizí. Zůstávají pod povrchem a postupně se prohlubují.
V prostředí falešné jednoty se členové často zdráhají otevřeně vyjadřovat své názory nebo upozorňovat na chyby. Kritické připomínky začínají být vnímány jako útok na představitele vedení nebo na samotnou organizaci. Místo věcné diskuse se vytváří atmosféra opatrnosti a přizpůsobování. Může pak snadno vzniknout dojem, že mezi členskou základnou panuje všeobecná shoda, přestože skutečné postoje jsou mnohem rozmanitější. Rozhodnutí se následně přijímají na základě neúplného obrazu situace a vzdálenost mezi vedením a členskou základnou se zvětšuje. Strana pak může působit navenek kompaktně, avšak její vnitřní život postupně slábne. Aktivní členové ztrácejí iniciativu, diskuse se stávají formálními a politická práce se omezuje na potvrzování již přijatých rozhodnutí.
Neřešené rozpory navíc nezůstávají nečinné. Každý problém, který není pojmenován a řešen, má tendenci se vracet v ostřejší podobě. To, co bylo dlouhou dobu skrýváno za hesly o jednotě, se může nakonec projevit v podobě vnitřních konfliktů, odchodů členů a ve výsledku v rozpadu celé organizace.
Pro komunistickou stranu představuje falešná jednota ještě jeden problém. Politická práce vyžaduje neustálé vyhodnocování měnících se společenských podmínek a hledání odpovědí na nové výzvy. Pokud není prostor pro otevřenou výměnu názorů, ztrácí organizace schopnost pružně reagovat na vývoj ve společnosti. Místo živé analýzy převládá setrvačnost a místo kolektivního hledání řešení opakování již známých formulí.
Skutečná jednota proto nevzniká mlčením ani potlačováním odlišných stanovisek. Vzniká tehdy, když jsou rozdíly otevřeně diskutovány, když se problémy nezakrývají a když jsou členové vedeni k aktivní účasti na politickém životě strany. Pevná komunistická strana není organizací beze sporů, ale organizací, která dokáže své rozpory vědomě řešit a proměňovat je ve zdroj dalšího rozvoje. Jen taková jednota má trvalý základ a může obstát v podmínkách složitého společenského a politického zápasu.
