Před čtyřmi lety hostil Liberec mistrovství světa v klasickém lyžování. Letos se tohoto úkolu zhostili pořadatelé z údolí Val di Fiemme v oblasti Trentina na severu Itálie. Lyžování má v Česku obrovskou tradici, a to i přesto, že se nemůžeme pyšnit velehorami jako řada jiných zemí. Vždyť Svaz lyžařů České republiky je dokonce nejstarším lyžařským svazem na světě. I proto jsme si zvykli, že naši sportovci na podobných akcích získávají úspěchy. Jenže jak dlouho to v podmínkách, které máme k dispozici my a jaké mají jiné vyspělé lyžařské země, může ještě trvat?

Stejně jako v jiných oborech i sporty opírající se o složité technické vybavení se dynamicky vyvíjí. Reprezentantu v běhu na lyžích již dávno nestačí jedny lyže a pár vosků, aby byl schopný konkurovat světové špičce. Podobně skokan na lyžích na nejvyšší úrovni již dávno nevystačí s jednou kombinézou a jedním párem „skoček“. Severská kombinace navíc musí skloubit materiálové potřeby obou uvedených disciplín. Výběr, příprava a mazání lyží je dnes velkou alchymií, která zase klade mimořádné požadavky na kvalitní a dostatečné servisní zajištění.

To vše stojí mnoho peněz, kterých se českému sportu dlouhodobě nedostává, zejména v porovnání s jinými lyžařsky vyspělými zeměmi. Sport jako takový totiž nelze posuzovat jen podle několika hvězd kolektivních sportů přestupujících z klubu do klubu za miliony eur. Pravdou je, že čeští reprezentanti v individuálních sportech jsou dnes vlastně nejlepšími amatéry na světě. Celý roční rozpočet Svazu lyžařů České republiky zahrnující sedm olympijských disciplín činí v přepočtu necelé tři miliony eur. To není ani na úrovni potřeb jednoho prvoligového fotbalového klubu. Jestliže norské klasické lyžování pracuje ročně s rozpočtem více než třicet milionů eur, pak se nemůžeme divit, že Northug, Bjoergenová, Bardal a spol. si vezou domů z Itálie devatenáct medailí, z toho osm zlatých!

Systém podpory sportu v České republice včetně výše jeho financování byl nastaven již na počátku 90. let minulého století. Podpora není pravidelně valorizována a postupně se znehodnocováním naší měny stagnuje. Proti tomu jdou již zmíněné zvyšující se personální a materiálové, ale i zdravotní, dopravní a další požadavky, se kterými již vlastně nejsme schopni na světové úrovni držet krok. Proto postupně přestává být většina našich i tradičních sportovních odvětví na mezinárodní úrovni konkurenceschopná. Starost o českou státní sportovní reprezentaci a její výkonnost je nejen úkolem sportovních svazů, ale rovněž státu, který by měl vytvářet dostatečné podmínky.

To, že peněz není nikde nazbyt, sport nevyjímaje, má zřejmě částečně příčinu v ne zcela uspokojivém stavu české ekonomiky. Hospodářská komora ČR uvádí, že stát neumí vybrat na daních asi 200 miliard Kč.  Ekonomové také připomínají, že v ČR je jen cca 50 % firem s českým kapitálem. U těch zahraničních je pak přirozeně nižší ochota ke sponzorování našeho sportu. A jestliže se dále zhruba 200 až 300 miliard Kč ročně vyvede na dividendách mimo ČR, potom jen 5 % z těchto zdrojů pro sport by činilo 20 – 25 miliard Kč. A to už by muselo být hodně znát. Nelze se tedy divit, že řešíme problémy se zdroji a že jen tiše závidíme, jak dobře jsou na tom reprezentace jiných zemí. České závodní lyžování se, bohužel, také již dávno nemůže opřít o domácí výrobce špičkového sportovního materiálu jako Rakušané, Francouzi, Němci a řada dalších. Přitom třeba vývoj jiných než dřevěných lyží započal na konci šedesátých let právě u nás.