Žijí mezi námi lidé, kteří problematiku pohybových aktivit považují mylně za zbytnou. V obhajobě potřeby správně řídit vrcholový sport i pohybové aktivity občanů a školní tělesnou výchovu, uvedu jen tolik. Již vyspělé starověké civilizace dobře věděly, jak důležitá je jednota tělesné zdatnosti a zdraví na jedné straně a vysoké mentální úrovně člověka na straně druhé. Proto také systematicky pěstovaly nejen duševní, ale i tělesnou kulturu.

V České republice v poslední době prochází financování sportu bouřlivým vývojem. To je zásadní problém, a proto se k financování tohoto segmentu vracím. Nejmarkantnější je např. zhroucení příspěvku cca 1 miliardy Kč od Sazky, který už ovšem beztak nějakou dobu stagnoval. A tak se stále častěji se mezi sportovními funkcionáři, trenéry a učiteli tělocviku probírá otázka týkající se tzv. „spravedlivé“ podpory a správné organizace sportu.

Protože sám jsem vrcholovým funkcionářem sportovního svazu, dobře těmto debatám rozumím. A vím, že pro sportovního funkcionáře je nejvíc deprimující situace, kdy neví, z jakých zdrojů v budoucnu zabezpečí přípravu sportovců, účast na soutěžích nebo bude provozovat sportoviště.

Systém podpory sportu, včetně výše jeho financování, byl u nás nastaven již na počátku devadesátých let minulého století. Tato podpora však není pravidelně valorizována a již neodpovídá potřebám. Na vrcholové úrovni dnes přestává být většina našich, i těch tradičních, sportovních odvětví v mezinárodním srovnání konkurenceschopná. V porovnání s jinými zeměmi je vlastně většina českých reprezentantů nejlepšími amatéry na světě. Jejich sportovně-technické a vědecko-metodické zázemí se nedá porovnat. A není to jen o zdrojích, jimiž disponují vyspělé země. Je to o chápání důležitosti sportu a pohybových aktivit ze strany představitelů státu.

Pozitivní výjimku v podpoře sportu tvořilo období let 1999 – 2002, kdy se za vlády ČSSD podařilo nastartovat některé programy pro rozvoj talentované mládeže, přijmout zákon o sportu a další normy přinášející trochu pořádku do celého systému sportu. Po roce 2006, za pravicových vlád, však začal přebírat kontrolu nad českým sportem nikoliv stát, ale lobbystické skupiny. Ty vnesly do systému sportovní podpory klientelismus a dysfunkčnost ve svůj prospěch. Vytratily se tak nejen dostatečné zdroje, ale nakonec i přehledný systém.

Sportovní prostředí z povahy věci a také díky nedostatečným zdrojům logicky vytváří soustavný tlak na veřejné rozpočty.    Po Letních olympijských hrách 2008 v Pekingu vznikla analýza financování sportu a ukázala, že Česká republika vkládá do podpory sportu téměř nejmenší částku ze zemí Evropské unie. To je v rozporu s tím, že sportovní segment díky svým aktivitám sám o sobě přináší podstatně vyšší zdroje prostřednictvím daní do státního rozpočtu. A ve vztahu k požadavku na podporu zdraví obyvatelstva je jeho zpětná iniciace od státu vysloveně trapná. Po Zimních olympijských hrách 2010 ve Vancouveru pak proběhly v médiích debaty o akutní potřebě vyšších financí pro sport. Ale nestalo se opět nic.

Jenže on tu není jenom vrcholový sport. Potřebná je také podpora mládeže nebo sportu pro všechny. Sport jako takový totiž nelze posuzovat jen podle hvězd přestupujících z klubu do klubu za miliony dolarů. Seriózně řešit je zapotřebí i školní tělesnou výchovu, protože při ní vznikají návyky, které se pozitivně, ale bohužel i negativně, projevují po celou dospělost. Nemělo by být téměř pravidlem, že je tento předmět ve vzdělávacím procesu chápán jako zbytný.

To, že peněz není nikde nazbyt, sport nevyjímaje, má ovšem částečně příčinu i v neuspokojivém stavu české ekonomiky. V řadě oblastí veřejného života pak řešíme problémy se zdroji a divíme se, jak dobře jsou oproti nám na tom jiné země. Nelze se tedy soustředit jen na výdajovou stránku státního rozpočtu, ale i na příjmovou. Jen několik příkladů. Stát má rezervy ve výběru daní. Díky tomu, že hospodářství u nás nefunguje, jak by mělo, je i nižší tvorba HDP. Uvádí se, že v České republice je jen cca 50% firem s českým kapitálem. U těch zahraničních je pak přirozeně nižší ochota ke sponzoringu, zejména na místní úrovni.         

Uvádí se rovněž, že nějakých 200 - 300 miliard Kč ročně se vyvede ven z Česka na dividendách. Kdyby jen 5% z toho šlo na sport, bylo by to 10 – 15 miliard Kč, a to už by bylo znát.  Podobné problémy se zdroji jistě řeší i jiná odvětví veřejných služeb. Proto by ČSSD měla mít řešení otázky výkonného hospodářství země jako jednu z hlavních priorit. Neuvádím to proto, že bych chtěl národohospodářům fušovat do řemesla. Chci poukázat, že všechny činnosti státu jsou propojené a že bez odpovídajícího finančního zajištění není možné úkoly veřejných služeb dobře zabezpečovat.