Čtu si úvahy o dopočítávání hlasů potřebných pro rozpuštění poslanecké sněmovny.A čtu si také úvahy o počítání hlasů pro podporu případné vlády, ať té či oné. Každé z hlasování má sice jinak postavenou logiku utváření potřebné většiny, avšak jedno společné. První vychází z pozitivního projevu – hlasování Pro, tedy nutně i z účasti poslance na takovém aktu, bez ohledu na to, kolik je těch zbývajících. Druhé pak z poměru hlasů táborů stojících Pro a Proti, respektive z poměru Pro hlasujících a zbytku oprávněných, neb těmi mohou být i ti, kteří sice přítomni jsou, avšak zdržují se a zvyšují tak práh nutné nadpoloviční většiny (jak dlouze se obchází slovíčko kvóty).
I zjistil jsem, že několik píšících osob již došlo do místa, na které jsem poukazoval, a to hned několikrát v řadě měsíců za sebou, právě v souvislosti s kauzou poslance Davida Ratha. Poslanec David Rath má svá ústavní práva a také ústavní povinnosti. Jistě on sám, býti na svobodě, by s tímto mohl naložit všelijak.
Je však vazebně vězněn. O jeho možnosti práva využít a povinnosti dostát rozhoduje někdo jiný – soudce! Ústavní princip práva volit a být volen, jakož i vykonávat veškerá práva se zvolením související, je podle mne absolutní vektor. A jelikož nemáme žádnou právní úpravu odebírající mandát stíhanému poslanci – a doufám, že to tak nikdy nebude, není tu žádný jiný zájem či výklad toto upravující. Neschopnost politiků řešit nepohodlné nevděčné situace dokonce vedla k tomu, že poslanci Pekárkovi byl sice teatrálně odebrán plat, ale mandát poslance, ten mu zůstává. I o něm, o jeho možnosti právům a povinnosti dostát, rozhoduje jiná osoba, zde tedy ředitel věznice. Ano, je to zcela absurdní, zde však věc nekončí…
Bude-li hlas Davida Ratha právě ten (a odvozeně platí tato úvaha i u poslance Pekárka), který bude chybět pro dopočtení právě většiny 120 hlasů nutných pro rozpuštění poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb, stejně tak, bude-li právě ten či onen chybějící hlas limitním – posouvajícím práh nadpoloviční většiny tím či oním směrem (představte si jen, že Davida Ratha by na hlasování nepustili a pana Pekárka ano či obráceně) s ohledem na hlasovanou situaci, pak musí oba logicky podat žalobu na neústavnost. A posléze uspět!
Samo o sobě je více jak rok trvající věznění Davida Ratha směšné, bezdůvodné (přípravné úkony žaloby byly dokončeny) a opravdu hraničící se zakázkou.
Voliči sociální demokracie, spíše však všichni a to bez rozdílu, by měli křičet a žádat, ale i dopřát mu spravedlivý soudní proces a také žádat, aby jejich poslanec vykonával svá práva a povinnosti.
Rozumím tomu, stejně tak hluboce lituji, proč se naše společnost topí v partikulárních zájmech, v soubojích, kdy jedni zainteresovaní vytlačují druhé, aby spolu jinde mazali schody třetímu. A nemohu se na voliče zlobit. Čemu vůbec nerozumím a křičet mohu, je mlčení politiků. Soud nestojí nad Ústavou naší země. Soud musí vědět, a obávám se, že velmi dobře ví, že obraz, který tu líčím a zní tedy otřesně, povede ke zkratce – „to oni politici“. A lid bude velmi pobouřen! Pak mlčíte-li dnes a neumíte-li dopočítávat možné, vám nezbude než mlčet dále.
Michal Doktor, poslanec Parlamentu ČR, Jihočeši 2012
