Titulek článku „Romské děti už nebudou umísťovány do speciálních škol“, který jsem nedávno zahlédnul, mne na první pohled zaujal a velice potěšil. Z článku samotného (a diskuse pod článkem, jejichž otevírání se snažím v rámci zachování svého duševního zdraví obecně vyvarovat) jsem již byl nadšený o poznání méně. Pochopil jsem z něj totiž onu smutnou pravdu, že většinová společnost problematiku svého soužití s Romy řešit ve skutečnosti vůbec nechce – rodiče si nepřejí, aby jejich děti chodily do stejné třídy s Romy, a raději by zůstali u stávajícího modelu, tedy posílání naprosto zdravých romských dětí do zvláštních škol. Obavy a neochota rodičů posílat své děti do škol navštěvovaných Romy, je do jisté míry pochopitelná – nebudeme si nalhávat, že v soužití Romů a majority neexistuje problém, ale prohlubování segregace Romů tím, že jim nebudeme dávat pro soužití s námi šanci, rozhodně cestou k řešení není.

Cestou rozhodně není ani řešení nabízené různými, povětšinou silně proplešatělými jedinci – tedy řešení, které by se dalo označit přízviskem „konečné“. Smutné však je, že jejich pochody „proti cikánskému teroru“ získávají čím dál širší podporu i té části veřejnosti, která s padáním vlasů problémy nemá. Tyto společenské nálady, houstnoucí napětí mezi Romy a většinou, vnímám jako projev toho, že společnost se po dlouhém nočním tahu typicky českého hospodského revolucionářství – bědování nad ekonomickou nestabilitou, nejistotou a únavou z politické ne-kultury prokládaném řádným množstvím piva a tuzemáku – potácí nad propastí. Stačí jedno klopýtnutí a protiromské pochody se stanou křížovými výpravami a rázem čelíme problému mnohem většímu. Možná to zní přehnaně, ale ve dvacátém století také nikdo nevěřil tomu, že by mohlo dojít k něčemu tak strašlivému, k čemu došlo v tom nešťastném století hned dvakrát. Cestou není ani vystěhovávání Romů do ghett na okraji města. To všechno totiž vede jen a jen k hlubší segregaci, která zase má za následek nechuť Romů samotných k integraci do majoritní společnosti, a jejich uzavírání se do sebe. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, ze kterého není cesty ven.

Nebo ano?

Ta cesta musí zákonitě vést skrze vzdělávání. Konkrétně skrze zkvalitnění edukačního systému a především zvýšení motivace ke vzdělávání namířené však nejen k Romům, ale také k majoritní společnosti, neboť, jak pravil Konfucius, kořenem zla je nedostatek poznání. Klišé, já vím. Ale pravdivé. Romové potřebují mladou inteligenci, která může jejich cestě z ghetta výrazně pomoci a majoritní společnost potřebuje svou mladou inteligenci také – aby Romům na té cestě podala ruku.

S otázkou kvality vzdělávání se však dostáváme i za hranice problematiky soužití s Romy – věřím, že zkvalitnění vzdělávání je nedílnou ingrediencí léku na řadu dalších nemocí dnešní společnosti. Jenže ke zvýšení úrovně primárního a sekundárního vzdělávání je potřeba zkvalitnit vzdělávání terciární – pedagogické obory musí přestat sloužit jako „záchrana“ pro ty, kteří se nedostanou na jiné obory, učitelé musejí přestat být nejhůře placenými vysokoškoláky, a studenti musí být motivováni se pedagogickému poslání věnovat. Nekvalitní učitel bude jen zřídkakdy pro své studenty motivací, aby se učiteli sami stali. A to je další začarovaný kruh.