A kolikrát si z nás musí politici udělat dobrý den, abychom jim přestali věřit?

Podle posledního průzkumu veřejného mínění, zjišťujícího, komu z politiků Češi, Moravané a Slezané nejvíc důvěřují, to vypadá, že na počtu pokusů nezáleží. Jsme neochvějní jako ovce, které vedou na porážku. Existuje vůbec hranice, za kterou nám dojde trpělivost, nebo jsme opravdu nepoučitelní? Obávám se, že druhá možnost je správně.

Dobrá, dobrá, i v průzkumu, o němž je řeč, se najdou nadějné náznaky, že národ Haškův, Werichův, Seifertův a Hrabalův nezblbl docela. Bývalý ministr financí a šedá eminence zkorumpované Nečasovy vlády Miroslav Kalousek si v něm vysloužil nedůvěru 85 procent respondentů, důvěřuje mu neochvějných 11 procent ovcí. To sedí, ačkoli sedět by měl spíše nedůvěryhodný Kalousek, protože je morálně zodpovědný za škody, které by nenatropilo ani deset Ráthů.

Jak je ale možné, že ve stejném výzkumu triumfoval politik, který1/ zatím ještě vůbec nic nepředvedl, jen prohlásil, že je v této zemi bordel (což ale všichni dobře víme)  2/ jediné, co zatím dokázal, bylo najít viníka naší polízanice v Romech, které navrhuje pěkně po nacisticku odstěhovat do Indie 3/ vlastně žádným politikem není a chce si přes politiku zajistit privilegovanou pozici v soukromém byznysu? Jak je možné, že politikovi, který ani žádným politikem není, důvěřuje 47 procent lidí?
Co se nám to stalo, co nás to praštilo do hlavy, co nás oblblo a oslepilo? Nestačí nám nemocnice a divadla řízená manažery, kteří berou třikrát tolik než nejlepší chirurgové a herci? Nestačí nám, že jako jsme před lety byli otroky komunistické ideologie stáváme se dnes otroky konzumu, hypermarketů a reklam?

Stát není firma, láska není prostituce a život není loterie ani burza. Opravdu uvěříme, že nejdůležitější ze všeho jsou peníze a nejbohatší podnikatelé nás spasí, protože těch peněz mají nejvíc? Pak už opravdu nezbývá než vzít se za ruce, vzít si mávátka a začít skandovat: „hip hip hurá, ať žije Okamura!“