O procesech globalizace
Žijeme v době „tekuté modernity“. Právě těmito slovy nazval známý sociolog polského původu Zugmunt Bauman. Jak je možné, že naše společnost je tekutá? Jaké jsou dopady oné tekutosti na naše životy a nazírání na svět? Pojďme si na některé tyto otázky odpovědět.
Problém tekutosti společnosti se začal objevovat v 80. tých letech minulého století v souvislosti se zrychlováním života, stále rychlejšímu přenosu informací a hlavně v souvislosti, kdy se začal objevovat fenomén rizikové společnosti. Právě autor tohoto pojmu německý sociolog Ulrich Beck říká, že žijeme ve společnosti nejistoty a to jeho kniha byla vydána už v roce 1986. Veškeré negativy, které měla ona společnost v 80. letech minulého století se v našich poměrech začal objevovat začátkem nového tisíciletí. Proč se negativa začala objevovat až tak dlouho? Odpověď je na snadě. V kapitalistických zemích, kde se pojem rizikovosti začal objevovat jako první, byl zcela odlišný vývoj než který probíhal v socialistických zemích. Kapitalistický systém se v té době začal zmítat v krizi. Ta ostatně začala už v 70 letech, kdy došlo ke dvěma ropným šokům na začátku a konci oněch let.
Se zrychlujícím se vývojem v oblasti počítačových technologiích a přesouváním lidí do sféry služeb vedlo k tomu, že začala vznikat i „nová civilizace“. Tato nová civilizace žije stále rychleji a ba co více žije na dluh, ve své podstatě je individuální. Každý člověk této nové civilizace je individuální. Může cestovat kam chce, stejně jako cokoli může přicestovat za ním. Jsou otevřené hranice, zboží proudí velkou rychlostí ze státu do států. Právě rychle se měnící svět přináší velká negativa na společnost jako celek, tak i na člověka jako jednotlivce. Jednotlivec se tak musí přizpůsobit tekutosti času, jinak by „trpěl“. Nestíhal by pochopit co se kolem něho vlastně děje. Ono je problém pochytit a zaregistrovat všechny možné novinky například na počítačovém trhu, natož se inovacím přizpůsobit. Vše co je dnes nové, tak za týden je staré. Tekutost pronikla do celého našeho života. Myslím si, že už se ani nejedná o tekutost, ale vysloveně o zrychlující se proud tekutosti. Čas nám ubíhá stále rychleji, jak jsme stále připojeni na síti, tak jsme stále v kontaktu s dalšími lidmi a také nás vždy mohou zastihnout. Jsme on-line na každém kroku, máme mobilní telefon, jsme neustále na internetu. V době pevné modernity, která existovala přibližně do 60.let 20. století byla jak jistota, tak jsme nebyli on-line. Život nám ubíhal zdánlivě pomaleji. Když jsme poslali dopis, tak k nám putoval i několik dní, neexistovala elektronická pošta.
Podívejme se ještě na koncept nejistoty, kterou přinesla a zvětšila současná doba. V současnosti nemáme jistotu ničeho, hlavně nemáme jistotu práce. Neustále se zvyšují pracovní úvazky na dobu určitou, jedná se často i podřadné práce. Někteří sociologové to nazývají prekérností. Ano kapitalistický systém je nepochybně zdrojem těchto prekérností. Vládnou lidé, kteří mají velký kapitál. Tito lidé mají často majetek větší než některé státy v Africe a společnosti jež tito „novodobí kapitalisté“ vlastní mají obrat větší než některé národní státy v Evropě. Tito kapitalisté tak někdy udávají směr a rychlost tekutosti naší společnosti. Zásobují nás hamburgery, podřadnými potravinami a my jsme vytrženi ze svého lidského žití. Návrat do pevného stavu společnosti by jistě řešil řadu věcí, zejména jistotu, která nám chybí. Nicméně jde se vrátit do této epochy, které už je dávno pryč? Dáte mi asi za pravdu, že vrátit tekutost ve stálost nepůjde, protože žijeme v „informační společnost“ a právě zrychlený přenos informací, jakož se i zrychlující přeprava materiálu i samotných lidí, neumožňuje, aby současnost byla pomalejší. Nicméně je zde možnost, že by se tekutost alespoň vrátila do svého řečiště a to formou určitých regulátorů společnosti. Národní státy v době tekutosti rezignovaly na možnost nějakým způsobem regulovat, ať už trh nebo společnost. Respektive na možnost regulátorů zapomněly. Nezapomněly na to záměrně, ale spíše v nastalém chaosu, který nastal po revolucích v roce 1989.
Nicméně po více jak dvou desítkách let, kdy se zhroutil socialistický svět se ukazuje, že socialismus je budoucnost. K tomu se musí připočíst ještě trvale udržitelný rozvoj, protože systém, který dnes drancuje naši planetu můžeme nazvat „divokým kapitalismem“ nás žene do zkázy. Stále více a více se spotřebovává, vyrábí se stále více věcí, které nikdo nechce a k životu nepotřebuje. Ve valné části na tyto věci člověk ani nemá finanční prostředky, protože kapitalismus mu je stále více bere a je tak často rád, že přežije od výplaty k výplatě. A pokud peníze nemá, tak si je musí půjčit a na to tento systém spoléhá. Nastává tak hluboká agonie kapitalismu, kdy nastává dluhová krize, krize imaginárních čísel a klasické peníze ztrácí reálnou hodnotu.
V současné rychlé společnosti je potřeba prosazovat lidštější přístup globalizace, vrátit se k myšlenkám socialismu, chránit přírodu, vyrábět jen to co dokáže naše společnost spotřebovat a dívat se na samotné lidství. Jedině tak bude moci současná tekutá společnost fungovat, protože pokud k tomu nedojde, tak nás divoký kapitalismus posune ke „konci dějin“.
