Tehdy dělal Reaganovi speechwritera. Řídil mu i mediální politiku. Předtím radil už Nixonovi a Fordovi. V 90. letech prohrál dvakrát až v samém finále republikánských primárek. Teď vede magazín The American Conservative. Poslední knihu nazval Sebevražda supervelmoci: Přežije Amerika rok 2025? (Suicide of a Superpower: Will America Survive to 2025?). Smrt Západu mu vyšla i česky už dřív.  Z degradace poměrů, jimž upsal duši, tu viní – i konspirace stoupenců G. Lukácse, A. Gramsciho, T. W. Adorna či H. Marcuseho. Tolik třídní bdělosti neměla ani lecjedna  smečka, pasoucí po neamerické činnosti.

Teď lídr paleocons – tou kokardou se pyšní sám - glosuje americké fiasko v Iráku:

Panika poté, co „islámští fanatici z ISIS ovládli Mosul“, už sice zčásti opadla. Tím ostřeji staví „následné otázky“: „´Spojené státy spatřují v náletech na Irák riziko´, zní titulek Washington Post z 19. června, ´armáda varuje před nebezpečnými komplikacemi´.“

„To je vítaná zpráva. Existuje-li nepsané pravidlo, že dokud není země na válku připravena, republika se do ní nemá pouštět, tak málo, jako dnes, nebyla Amerika na válku na Středním východě připravena ještě nikdy.“

„Náš vrchní velitel je váhavý válečník, prahnoucí zapsat se jako ten, kdo dvě nejdelší války ukončil. Tak jak se zpátky do Iráku nechce Obamovi, nechce se tam ani armádě Spojených států.“

„Žádnou novou válku nechce ani americký lid“ – a „být nucen o takové válce hlasovat nechce ani Kongres“.

Jenže „elity naší zahraniční politiky jsou rozštěpeny půltuctem různých směrů – zda bombardovat či nikoli, kdo že jsou naši skuteční nepřátelé v Sýrii a Iráku, jejichž podporu radno či neradno akceptovat, jaké jsou naše strategické cíle a jaké vyhlídky na úspěch.“

Pokud jde o „variantu bombardovat“, „vzdušné síly Spojených států mohou útok na Bagdád oslabit. Samy však však nejsou s to dobýt zpátky Mosul ani  sunnitský trojúhelník, který Bagdád ztratil, či Kirkúk nebo Kurdistán. To by si vyžádalo kanady i ztráty přímo na bojišti.“

„Názoru, že by to měly být americké kanady a americké ztráty, však není nikdo. A proč vůbec máme bojovat za to, aby se Irák udržel pohromadě? Je to snad životní zájem, za nějž se mají donekonečna nasazovat americké životy? Kdy se jím stal?“

„Není. Bombardování Irák znovu nesjednotí, roztrhat ho na kusy ještě víc však může. ´Islámský stát v Iráku a Sýrii´ skóruje v severním Iráku proto, že se tam spojil s těmi samými milicemi, baasisty a kmenovými vůdci, spolupracujícími s generálem Davidem Petraeusem za ´anbarského probuzení´.“

„Nasadíme-li vzdušné síly na sunnitské provincie, které se od Bagdádu odtrhly, budeme zabíjet lidi, jež byli našimi partnery a nejsou našimi nepřáteli. Snímky sunnitů, pobitých americkými nálety, bezpilotními drony a raketovými údery, jsou v sunnitském světě s to zažehnout požár.“

„Amerika se však shodne aspoň v jednom: ISIS a al-Kájda jsou naši nepřátelé. Dá se však ISIS zničit jeho bombardováním a pobíjením sunnitů? Nebo udělá z ISIS mučedníky a hrdiny v očích sunnitské mládeže?“

„A je-li likvidace ISIS strategickým požadavkem, proč potom od států Zálivu a Saúdské Arábie nepožadujeme, aby ISIS přestaly dodávat zbraně a pomáhat v Sýrii? Proč jsme pak neřekli Turecku, aby džihádisty přestalo  pouštět přes hranice do Sýrie?“

„Proč pomáháme ´Svobodné syrské armádě´ a vyzbrojujeme ji, aby svrhla Bašára Asada, jsou-li to právě Asadovy armády, kdo stojí ve zbrani jako jediný v cestě ISIS a dobytí Sýrie?“

„Politika Spojených států v Sýrii a Iráku postrádá logiku. Írán je konzistentní. Přeje si přežití šíitského režimu v Damašku a investuje do něj  krev i peníze. Konzistentní je i nebezpečná partie Saúdů a Arabů Zálivu. V šíitských režimech Damašku a Bagdádu spatřují nepřátele a pomáhají extremistům, kteří se je snaží svrhnout.“

„Rozhádaná a zmatená je jen Amerika. V Iráku jsme na straně šíitského režimu, bojujícího s ISIS. V Sýrii jsme de facto spojenci ISIS, bojujícího za svrženi šíitského režimu.“

„Washington je názoru, že pád Bagdádu by byl strategickou porážkou a pohromou. Ráčili jsme vzít do úvahy, k čemu by vedl pád Damašku? Komu tam, padne-li Bašár Asad, narostou křídla?“

„Kdo půjde ke zdi, až to Fronta al-Nusrá a ISIS vyhrají v Sýrii? Čeká v té nové Sýrii otevřená náruč Ameriku?“

„Pomůžeme-li Asadův režim svrhnout“ – a „místo něj nastoupí radikální sunnitský režim“ („tak jako Talibán s náručí otevřenou teroristům“) – „budou tím, kdo ho pak bude muset vyhnat, naše pozemní síly?“

„Není to akademická otázka. Nasadí-li Spojené státy své vzdušné síly, ISIS to může obrátit zpátky na jeho primární cíl – Damašek.“

Už teď přibývá „zpráv, že část amerických zbraní a munice, ukořistěných ISIS v Mosulu, míří přes hranice do Sýrie“. „Svést poslední bitvu spíš tady, než v Iráku.“

„Vypadá to, že nová občansko-sektářsko-separatistická válka v Sýrii a Iráku potrvá roky. Čím jsme si škodili, dokud jsme do ní nestrkali nos?“

Až sem se to dá podepsat. S gustem, plným zadostiučinění. Poslední věta však mlží. Ví to i kápo paleocons.  

„Občansko-sektářsko-separatistická válka“ není morovou ranou. Spustily ji  až války neocons. Sídlí na stejné adrese, jako ty paleo-.

Pat Buchanan má jazyk jako břitvu. Na tvrdou bitvu by to vydalo i tentokrát.  Dvojí verdikt však plyne i z jeho řádků. Chce to kajícnou omluvu. A prohibici americké výjimečnosti. Šíří teror a devastaci.

Bumerangy, v nichž se to Americe vrací, děsí i Pata Buchanana. Sám sice dělá z příčin až následky. Meritum věci, jak stojí dnes, však nepopírá. A to je slibné znamení. Pro Irák, Sýrii – i řadu jiných zemí.