Pokud vám to připadá nespravedlivé, tak máte pravdu. Spravedlivého na tom není nic.

Správně by měl mít každý nárok na vlastnictví všeho, co jako první z darů přírody přemění svými svaly či intelektem.

Jaký by tedy měl být spravedlivý přístup?

Pokud někdo koupí nějakou výměru pozemku, tak může on nebo někdo komu to (za smluvně daných podmínek) dovolí, využít tohoto pozemku k hledání dosud neobjevených zdrojů. Pokud by je našel, tak by se teprve stal jejich majitelem. Dá se předpokládat, že majitel pozemku si předem ve smlouvě vymíní podíl na tomto bohatství. A nebo ne, někdo to třeba nechce, je to jeho.

Jen tímto způsobem je možné vyřešit problémy tradičního handrkování tripartity o tom, komu se zbourají domy a komu ne. O tom, kdo a za jakých podmínek by si nechal zbourat dům kvůli uhlí, by rozhodoval pouze majitel toho domu a ne pan Sobotka, který bydlí ve svém velkém a bezpečném obydlí v Praze.

Jen a pouze důrazem na jednotlivce, na jeho práva a zodpovědnost, lze docílit toho, čemu se říká spravedlnost. Spravedlnosti nikdy nelze dosáhnout tím, že rozhodování o vlastním životě si necháme vzít někým silnějším.

Proto bychom měli trvat na tom, že o prolomení limitů těžby nemá rozhodovat vláda, ale má být výsledkem smluv mezi vlastníky pozemků, které budou těžbou dotčeny a společností, která bude těžbu provádět. A je jedno, jestli se uhlí nachází přímo pod pozemkem dotčené osoby, nebo je její pozemek potřeba pro stavbu cesty. Toho všeho musí ten, kdo chce těžit uhlí, dosáhnout dobrovolnou a mírovou smlouvou a ne použitím násilí, i když na to násilí má schválený zákon. Stát by měl být pouze hlídačem, aby těžební společnosti nepoužívaly násilí a nikoli tím, kdo jim v tom aktivně pomáhá a toto násilí legalizuje.