„Ani komunisti nevydávali tolik příkazů a zákazů,“ tato slova jsou v poslední době velice frekventovaná. Slyším je všude, kam vkročím.

To znamená, že nejsem sám, kdo je naprosto zděšen šíleným tempem zaváděných omezení svobody člověka. Příkazy, zákazy, doporučení se na nás valí každodenně a zasahují do všech oblastí života. Velikost a zakřivení okurek byla jedna z prvních absurdit, ale od té doby se šíří geometrickou řadou další a další.

Všechna tato omezení mají za cíl pouze jednu věc. Likvidaci individualit, likvidaci národních tradic, likvidaci národních států a slepou poslušnost vzniklé masy „multikulturních“ ovcí.

Poslední, ale možná nejzásadnější zásah do osobní svobody, je návrat cenzora, který bude určovat, co je pravda a co ne. Pod politickým vedením, pod dohledem „lidí Slunce.“

To oni rozhodnou jestli se teroristický útok stal. Ne vaše oči, ne vaše uši. Každý totalitní stát takovou službu měl a využíval ji ke svému prospěchu. Každý totalitní stát jednoho krásného dne skončil. Já byl nadšeným přívržencem evropské integrace a má cesta k přehodnocení tohoto stanoviska byla dlouhá   a stála mnoho přemýšlení a poměřování výhod a nedostatků.

Dnes mohu se vší odpovědností prohlásit, že jsem v jedné diktatuře již žil a druhou nechci zažít.