Na jednání v Jaltě a Postupimi se světové velmoci v roce 1945 dohodly na rozdělení sfér vlivů Evropě. Československo, ke své škodě, zůstalo v té sovětské sféře vlivu. Snahy prezidenta Beneše a demokratických politiků z nekomunistických stran zachovat v zemi pluralitní politický systém a smíšenou ekonomiku skončily v únoru 1948. A v zemi se poté stala hegemonem komunistická strana. Nekomunistické části československých politických elit se tedy nepovedlo to, co se podařilo Finům, kteří byli rovněž v sovětské sféře vlivu, respektovali to a přitom si zachovali demokratický politický systém a tržní ekonomiku. Finsko ovšem neleží ve středu Evropy....
Pokus o demokratizaci české politiky v roce 1968, ale také pokus o nový model československého národního hospodářství, který ambiciózně připravovali vzdělání čs. ekonomové soustředění kolem Oty Šika, neměli velkou naději na uskutečnění právě s ohledem na existenci "železné opony". A s ohledem na to, že ani jedna z velkých světových mocností - USA a Sovětský svaz – neměla zájem o narušení celistvosti bloku protivníka. Sovětský svaz nebyl schopen rozehrát sofistikovanější velkou hru v mezinárodním měřítku, která by vedla například k tomu, aby to vedlo – pokud by nechal experiment v Československu přežít – např. k erozi Severoatlantické aliance. Například Norové vedení tehdy vládou v čele s levicovou Stranou práce, uvažovali před sovětskou invazí do Československa vážně o tom, odejít z vojenské organizace NATO. Po invazi už nikoliv. Podobné tendence by se jistě projevily ve větší míře v německé SPD či u německých liberálů. Sovětské politbyro ale vykročilo cestou staré ruské imperiální politiky. Nechápalo proces demokratizace v Československu jinak nežli jako návrat ke kapitalismu a vytrhnutí Československa ze sovětského medvědího objetí. Při tom popularita reformistických předáků komunistické strany nebyla nikdy tak vysoká jako v roce 1968.
Do země vtrhlo v noci z 20. na 21. srpna pět set tisíc „spojeneckých“ vojáků, kteří ji obsadili, takže nemělo smysl klást této invazi ozbrojený odpor. Legální představitelé Československa, s výjimkou prezidenta, byli odvlečeni z republiky na neznámé místo, což nelze hodnotit jinak než jako pošlapání suverenity formálně nezávislého státu. A byli 25. srpna 1968 přinuceni podepsat hanebný moskevský protokol, který znamenal de facto konec demokratizace, konec nadějí na lépe fungující ekonomiku a vlastně omezenou suverenitu na příštích více než dvacet let. Normalizační režim, který přišel v Československu k moci v dubnu 1969, zavedl znovu rigidní socialismus sovětského typu, který padnul až v okamžiku, kdy Sovětský svaz již neměl sílu na to, aby mocensky udržel pod kontrolou celý blok satelitních států.
Nicméně hledat dnes paralely mezi velmocenskou sovětskou politikou a dnešní politikou Ruska je zlovolné a perfidní. Sověti se vojenským úderem v Československu zbavili podpory a sympatií nekomunistické levice na Západě, dostali se pod kritiku nejvlivnějších komunistických stran západu (tedy italské a francouzské) a ztratili sympatie v rozvojovém světě, kde do té doby hráli mimořádně významnou roli.
Rusko dnes buduje své pozice ve světě velmi obezřetně. Je schopno provádět sofistikovanou politiku. A jen v krajním případě se uchyluje k mocenskému řešení. To ovšem putinožrouti a rusožrouti nechtějí slyšet a v zásadě to nejsou schopni ani vnímat. V každém případě dnes jen evropští členové NATO dávají na zbrojní výdaje více peněz než Rusko a Čína dohromady. S ohledem na poněkud těkavou politiku současného prezidenta Spojených států musí Evropa včetně Česka stále více uvažovat o tom, že ona sama musí provádět politiku i ve vojenské oblasti mnohem více nezávislou na Spojených státech nežli tomu bylo dosud. I to je poučení že sovětské invaze...
