Především tzv. televizní a rozhlasové poplatky nejsou poplatky, i když je tak zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, označuje. Poplatkem byly v minulém daňovém (a politickém a hospodářském) systému – bylo to v době, kdy se takové poplatky vybíraly za povolení dané občanům ke zřízení a provozování rozhlasových a později i televizních přijímacích stanic (srov. třeba vyhlášku č. 358/1951 Ú. l. I ministerstva informací a osvěty, kterou se vydává rozhlasový poplatkový řád).
Poplatkem je individuální platba za identifikovatelné služby poskytnuté tomu, kdo poplatek platí, tedy v jeho prospěch; v tomto případě by šlo o služby veřejnoprávních sdělovacích prostředků občanům. Uvedené platby však jsou nuceni platit i občané, kteří Český rozhlas ani Českou televizi nesledují, tedy informační aj. služby těchto medií nevyužívají.
Nejde o poplatky, nýbrž o majetkovou daň – platí se totiž ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci libovolného rozhlasového nebo televizního vysílání. Takže platíme za vlastnictví přístroje. Přitom jde o parafiskální daňové plnění; daňové proto, že je majetkovou daní, para- proto, že povinnost jeho platby plyne ze zákona, avšak inkaso nenáleží veřejnému rozpočtu, nýbrž přímo veřejnoprávním institucím, rozhlasu a televizi; ty si o užití našich peněz rozhodují, bez veřejné kontroly, po svém.
Poplatníkem je i občan, který takový přístroj vlastní, ale na vysílání české veřejnoprávní televize/rozhlasu nesleduje. Platba vlastně ani není poplatkem – poplatkem je platba za příjem služby atp.; jde tedy o daň, protože tato platba nemá protiplnění.
Jsou nespravedlivé
Především jsou nespravedlivé vůči těm, kteří je podle zákona platit musejí, a přitom o žádné služby veřejnoprávního rozhlasu či televize nestojí. Nespravedlivé jsou vůči právnickým osobám proto, že ty musejí platit poplatek za každý přístroj, který mají; fyzické osoby pouze za jeden, byť jich mají více.Jsou nespravedlivé, protože jsou nespravovatelné. Dokud skutečně šlo o tzv. koncesionářské poplatky – ale to bylo v období, kdy rozhlas začal vysílat ze stanu ve Kbelích tak do konce 80. let minulého století – byly koncesionářské poplatky spravovatelné, protože k poslechu jste museli mít koncesi, ta se vydávala současně s prodejem přístroje či lépe naopak − bez zaplacení koncesního poplatku jste přístroj nekupili. V současnosti žádnou koncesi nepotřebujete, koupit si můžete, co chcete, poslouchat též. Dovolím si odhadnout, že asi polovina podle zákona povinných osob poplatky neplatí (jsou černými pasažéry); i to je nespravedlivé vůči těm, kteří je platí. Ovšem neplatiči nejsou jen samí darebáci, zákon o poplatcích je relevantní technicko-technologickému stavu existujícímu asi tak v polovině minulého století, dnes vypadá technika jinak − těmto platbám (majetkové dani) podléhá kupř. mobil (lze na něm „chytat“ rozhlas i televizi), počítač (totéž), fleška (reprodukující rozhlasové vysílání) – tedy nejen rozhlasový či televizní přijímač, který jako takový i vypadá? Napadne to všechny zákonné poplatníky?
Televize a rozhlas nejsou média veřejné služby
Poplatky podle zákona č. 348/2005 Sb. mají sloužit k financování veřejné služby Českého rozhlasu a České televize. Za veřejnou službu se v tomto případě považuje uvádění nestranných informací, nezamlčování těch informací, které si establishment publikovat nepřeje, a vysílání komentářů kvalifikovaných osob, nikoli komentářů, které jsou politicky a ideologicky motivované.Televize a rozhlas jsou, určitě v segmentu zpravodajství a publicistiky, médii soukromých, nikoli veřejných služeb. Veřejnoprávní sdělovací prostředky jsou totiž z obsahového hlediska dávno zprivatizovány; jednotlivé pořady si zprivatizovali jednotliví redaktoři, jejich prostřednictvím různé ekonomické nebo politické lobbyistické skupiny (o tom, že Česká televize je návěs politické strany TOP09 existuje nezávislá odborná studie – zde). Jde o personální monopolizaci, fakticky interní privatizaci pořadů. Pak je potřeba položit si otázku: proč je, tedy rozhlas a televizi, nezprivatizovat i ekonomicky? Nyní občany, kteří o fejky uvedených médií nestojí, stojí velké peníze jednak formou dotace ze státního rozpočtu a také formou tzv. poplatků. Jejich ekonomickou privatizací bychom ušetřili značné sumy peněz.
Zprivatizování redaktorem znamená, že nejde o produkt veřejnoprávního sdělovacího prostředku, tedy média pro diváky. Aby byl veřejnoprávní sdělovací prostředek médiem pro diváky, musel by sdělovat to, co diváky převážně zajímá, nikoli to, co převážně zajímá redaktora (např. proto, že je nějak politicky či jinak zaměřen, orientován podle politických aj. vlivů, jimž podléhá). Politici svými politickými intervencemi a personální politikou privatizují pořady i celé veřejnoprávní instituce.
Jak dál?
Někde jsem zahlédl tvrzení generálního ředitele Česká televize, že pokud se poplatky nezvýší, omezí televize tvorbu svých programů − už aby to bylo; omezením televizních programů se informační i obecná kultura u nás jenom zvýší.Televizní a rozhlasové poplatky nejsou poplatky – bylo by však nejlepší, kdyby se jimi staly: Ať je platí ten, kdo služby veřejnoprávních sdělovacích prostředků odebírá. Bylo by to spravedlivé. Platit poplatky pouze za vlastnictví přístroje je nesmyslné. Nebo ať se obsahová, věcná privatizace pořadů redaktory a jejich prostřednictvím různými podnikatelskými, politickými, zájmovými lobby dokončí privatizací ekonomickou.
Současná média veřejné služby seriózní informace většinou neposkytují, protože jsou vždy závislá na nějaké politické moci. Na současných tzv. veřejnoprávních médiích jsou veřejnoprávní převážně jen veřejné prostředky, které do nich plynou. Taková média veřejné služby neposkytují. Není třeba je bránit. A bránit veřejnou službu médií neumíme.
