Sociální služby pro zachování stávající úrovně, stávající péče nutně potřebují 2mld. Kč. A do toho přijde ujištění: „našli jsme 1mld“. A 1,5mld. můžou sociální služby čerpat v rámci individuálních projektů. Krásná slova, která možná dokonce i veřejnost ocení.

Odborná veřejnost a sociální služby však pláčou. Provoz je provozem, individuální projekt je něco jiného. Individuální projekt je něco jako stavební povolení – vyběhnete a nikdy nevíte kdy a kam doběhnete. A tento běh Vám může trvat 5 měsíců, ale také dva roky. Jen bych rád politiky upozornil, že se může stát, že už nebude, kdo by běžel… Nemáte-li na provoz té které organizace, nemáte-li finanční prostředky na platy, na energie, na služby, těžko budete pracovat na individuálním projektu.

Tak se nedivte, že od sociálních služeb nezní děkujeme, nezní hurá, nezní skoro nic – jen smutek, frustrace, únava. Lidé ze sociálních služeb bojují totiž ne za sebe, ale za své klienty. Když prohrajete boj za sebe, štve Vás to, zvažujete co dál. Když prohráváte boj za klienty, za lidi, za děti, ovládá Vás nejdřív naštvání a vztek, pak to vše další, až dojde k smutku, frustraci a říkáte si; má cenu ještě bojovat?

Jsme vydáni systému napospas. Ale vím, jací lidé v sociálních službách pracují a co mají za sebou, vím, že se nevzdáme. Bojujme prosím dál – za sociální služby, za naše klienty a navzdory politikům a politice.