Patřil k symbolům českého advokátního stavu a zasloužil se o obnovu naší svobodné advokacie po roce 1989 a její uznání vyspělými demokratickými zeměmi. To však není zdaleka vše a dokonce asi ani to nejdůležitější. Karel Čermák byl v první řadě člověk, jenž byl nám i mnoha našim kolegům vzorem – etickým, profesním, lidským.

Jakkoliv působil převážně v advokacii, měl jako málokdo jiný z právních praktiků přesah i mimo tuto sféru. Ve zralém věku se stal ministrem spravedlnosti a v nelehké funkci obstál; srovnání v tomto ohledu snese asi jen s Otakarem Motejlem.

Nejde o to, co konkrétního prosadil či které zákony za jeho působení byly schváleny. Jako ministr spravedlnosti byl především uvážlivý, prost jakéhokoliv populismu a nepřítel zbrklých a krátkodechých, avšak politicky atraktivních, kroků. Měl smysl pro stabilitu a kontinuitu justice a věděl, že soudy, ale i jiné justiční instituce a právnické profese, musí mít autoritu a být důvěryhodné, aby dokázaly plnit svou ústavní roli.

Věděl, že k tomu, aby „práva šla“, musí právnické profese spolupracovat, a přitom zachovávat přísné etické standardy. Karel Čermák byl i v tomto vzorem – diskutoval o právu, etice i hodnotách, jimiž má být právo vedeno, se všemi právnickými profesemi, s každým, kdo k věci měl, co rozumného říci. Zájmy advokátního stavu a justiční obce však hájil vždy jen způsoby poctivými a čestnými.

Své názory opíral Karel Čermák o fakta a přesnou úvahu. Mistr slova, znalec historie, filosof schopný mimořádně hlubokých úvah o společenských otázkách. Renesanční člověk a intelektuál v tom nejlepším slova smyslu. Liberální svým přístupem k druhým, konzervativní v hodnotách, o něž se opíral. Moderní, západní, otevřený, a zároveň vědom si tradic, na nichž stojí euroatlantická civilizace a z nichž vzcházejí hodnoty a síla.