Nejvyšší kontrolní úřad se zaměřil na podporu lesnictví v letech 2011 až 2016, a to jak z programů rozvoje venkova financovaných Evropskou unií, tak i z národního dotačního programu[1] a příspěvků na hospodaření v lesích z národních peněz. NKÚ například prověřoval, jak Ministerstvo zemědělství (MZe), Státní zemědělský intervenční fond (SZIF) a některé krajské úřady vybíraly a hodnotily žádosti o dotace nebo jak vyhodnocovaly dopady rozdělených peněz. U příjemců dotací se pak kontrola zaměřovala hlavně na to, jak plnili podmínky spojené se získáním peněz. NKÚ celkově prověřil vzorek 230 milionů korun. Kontroloři odhalili nedostatky týkající se způsobu rozdělování peněz u „Programu rozvoje venkova ČR na období 2007–2013“. Pravidla pro získání dotací nenutila příjemce postupovat co nejhospodárnějším způsobem a snažit se dosáhnout co nejlepších cen. A to mělo v praxi konkrétní dopady.

MZe u Programu rozvoje venkova pro roky 2007 až 2013 v řadě případů nestanovilo limit pro způsobilé výdaje – tedy neurčilo finanční strop pro jednotlivé druhy výdajů (například pro cenu odpočinkových stanovišť v lese, přístřešků, lávek apod.), do kterého by žadatelům vyplácelo peníze. MZe zároveň nastavilo míru dotací na 100 procent, a tak se na výdajích žadatel vůbec nemusel finančně podílet. Příkladem je situace, kdy si příjemce zažádal o dotaci na vybudování pěti pozorovatelen zvěře. Na jednu z těchto pozorovatelen získal 348 tisíc korun, na každou další dostal 295 tisíc korun. Tím, že chyběl limit pro způsobilé výdaje a dotace pokryla veškeré náklady projektu, nemusel se žadatel vůbec zabývat cenou pozorovatelen.

MZe nestanovilo limity pro způsobilé výdaje ani v případě peněz určených na obnovu lesů po kalamitách, což negativně ovlivnilo například ceny oprav lesních cest. Ty se vyšplhaly až na 13 tisíc korun za jeden zrekonstruovaný metr. V případě, kdy byla rekonstrukce cest financována sice ze stejného programu, avšak z opatření se stanoveným finančním limitem, dosáhla cena zhruba tří tisíc korun za jeden metr opravené cesty. V obou případech přitom šlo o dva navazující úseky cesty ve stejné lokalitě a peníze získal ten samý příjemce. Problematické bylo i to, že žadatel nemusel předkládat fotografie vzniklých škod nebo jiné důkazy. Nemusel dokládat ani to, jak rozsáhlé části lesních pozemků byly zničeny, stejně jako neměl povinnost doložit výši škod.