Dvě nejzásadnější se týkají ochrany práv seniorů a osob s omezenou svéprávností. Ochránkyně upozorňuje zejména na skutečnost, že v České republice chybí zákonné vymezení podmínek, za nichž lze omezit svobodu člověka v zařízení sociálních služeb (tzv. sociální detence). Jedná se o domovy se zvláštním režimem či jiná pobytová zařízení, která klient nemůže volně opustit nebo je omezen jeho kontakt s vnějším světem. „V řadě případů je sice smyslem omezení chránit klienta, ale i v takové situaci, pokud se tak děje bez zákonného podkladu, jde o protiústavní zásah do jeho osobní svobody. Je opravdu nutné zákonem jasně stanovit podmínky tzv. sociální detence,“ míní veřejná ochránkyně práv s tím, že přijmout takový zákon doporučoval už v roce 2011 tehdejší ochránce Pavel Varvařovský.

V souvislosti s ochranou práv osob se zdravotním postižením upozorňuje ochránkyně poslance také na chybějící opatrovnický zákon, který by vymezil práva a povinnosti opatrovníka, stanovil zásady výkonu opatrovnictví, vymezil kontroly opatrovníků a také financování veřejného opatrovnictví. „Opakovaně se setkáváme s případy nesouladu mezi přáním opatrovaného a jeho zájmy, které má opatrovník chránit. Někteří opatrovníci jsou zcela nečinní, jiní naopak vyvíjejí aktivity, které mohou být pro opatrovaného nežádoucí,“ vysvětluje ochránkyně důsledky současného stavu a dodává: „Na tento zákon čeká odborná veřejnost a především obce, které veřejné opatrovnictví vykonávají, už řadu let a jeho přijetí předpokládá i občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti však dosud nebylo v této věci dostatečně aktivní.“ Podle veřejné ochránkyně práv vede dlouhodobá absence zákona k plošnému porušování práv osob se zdravotním postižením.

Z šetřených případů lidí v hmotné nouzi vyplynulo další doporučení ochránkyně Poslanecké sněmovně. Ochránkyně zjistila, že zákon neupravuje postup pro stanovení výše obvyklého nájemného a ani jiný předpis nestanoví, jak zjišťovat úhradu v místě obvyklou za jinou formu bydlení (např. za ubytovnu, zařízení sociálních služeb, jiný než obytný prostor). Při rozhodování o dávkách pomoci v hmotné nouzi přitom úřady zohledňují náklady na bydlení maximálně do výše obvyklého nájemného. Výsledkem je nejednotný postup úřadů a nepředvídatelné rozhodování, které nese i známky libovůle. Ochránkyně proto doporučuje změnu právních předpisů tak, aby byla stanovena kritéria či postup pro zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě.

Zbývající dvě doporučení ochránkyně Poslanecké sněmovně se týkají odvozené diskriminace a veřejného zdravotního pojištění cizinců, které by podle ochránkyně mělo zahrnout dlouhodobě zde pobývající osoby samostatně výdělečně činné a rodinné příslušníky podnikajících cizinců s trvalým pobytem v ČR.