Jeho politika „glasnosti" vedla k otevřenějšímu dialogu, což ale mělo za následek, že se od SSSR koncem roku 1990 odtrhly pobaltské republiky - Lotyšsko, Estonsko a Litva. Jejich připojení však bylo skutečně násilné, takže šlo vlastně o okupaci a proto se tyto země ani nepovažovaly za nástupnické.

Oficiálně se Sovětský Svaz rozpadl 31. prosince 1991, ve skutečnosti ale k němu došlo už v létě téhož roku, protože vztahy mezi zbylými 12 republikami se výrazně zhoršovaly.

Sovětský Svaz často nevybíravou formou usiloval o nastolení komunismu v Marxově a Leninově podání, a to jak na domácí, tak i na světové půdě. SSSR však ve skutečnosti  nikdy nebyl socialistickým ani komunistickým státem, jelikož označování zemí bývalého východního bloku komunistickými či socialistickými je nepřesné a zavádějící, jelikož zřízení a politika východního bloku neodpovídala ideálům socialismu ani komunismu.

Čtěte také:
Filip udělal z Fidela Jánošíka. Štětina a Polčák jsou znechuceni: Ohavnost
Filip popřál Fidelu Castrovi k narozeninám: Tvůj boj proti útlaku je inspirací
Dolejš (KSČM): USA v pasti svých zjednodušených receptů

S iniciativy SSSR bylo vytvořeno obchodní společenství RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) a Varšavská smlouva. Právě ta byla protiváhou Severoatlantické aliance NATO.

Obě tato uskupení zahrnovala nejen republiky Sovětského Svazu, ale i „satelity", mezi něž patřilo kromě Československa také například Polsko, Německá demokratický republika (NDR), Bulharsko či Rumunsko. Deklarované „přátelství se Sovětským Svazem na věčné časy" (s oblibou se potichu dodávalo - ale ani o den víc) vedlo k tomu, že ve všech satelitních státech byla ústavou uzákoněna vedoucí úloha Komunistické strany.

Kissinger byl proti rozpadu