Někdo by možná na akci očekával starší ročníky narození, ale nebylo tomu tak. Přítomní byli především lidé středního věku, mladé páry. I přes nepřízeň počasí program pokračoval a jediné, co jej přerušilo, byl protest mlaďounkých „duhových“ aktivistů…
Řevem diskusi neumlčíš
Protože přes řev z megafonu nebylo slyšet regulérní přednášky, vypravili se někteří organizátoři, aby domluvili skupince několika mladých lidí, mnohých ještě dětí, aby nerušily.
Účastníci setkání byli prohlašováni za xenofoby, nenávistníky a celé shromáždění, kde mj. nechyběli profesor Ivo Budil, spisovatelka Lenka Procházková, novinář Petr Žantovský, poslanec Jaroslav Foldyna, Ladislav Jakl, Michal Semín, Stanislav Novotný, Benjamin Kuras nebo Alexandr Tomský, za odpornou akci abstrahující humanitu a lásku. To si organizátoři nenechali líbit a „vyšlápli“ si na partičku mladých protestujících, z nichž jeden měl na krku plyšovou hračku v podobě bílého beránka.
Na Vlasteneckém setkání. Foto: Václa Fiala
Když (ne)chyběly argumenty
Za pořadateli v maskáčích a armádních uniformách se vyhrnuli také návštěvníci, aby si prohlédli protestující a zjistili, kdo vlastně narušuje jejich setkání nesrozumitelným hulákáním do megafonu.
„Pojďte, pojďte něco říci,“ lákali je.
„To, co se tady říká, je hrozné…,“ děsila se omladina.
„Nemáte argumenty?“ reagovali účastníci setkání unisono.
„Chcete, abych to přečetl tam? Tak já to tam klidně přečtu,“ kasal se hošík. Ale skutek utek’. Řada lidí by si jistě poslechla argumenty nebo důvody „duhového“ protestu.
Násilím proti performanci?
„Pán mně vyrval z ruky megafon a choval se dost násilně,“ stěžuje si spolubojovníkům další chlapec. „Nejsem příznivec násilí a nerad bych se dostal do situace, kdy budu na svém pozemku mezi lidmi, kteří se chovají násilně, berou lidem megafon z ruky, strkají do nich, urážejí je,“ konstatoval pravděpodobně středoškolák. Že hulákáním do megafonu rušili akci, jim nevadilo. Naopak. Považovali to za regulérní odpor a protest a jakousi performanci.
„Ale oni nakonec nechtějí…,“ bylo slyšet jednoho ze starších účastníků setkání. Marně se těšil, že by omladinu řečníci „utloukli argumenty“. Veřejná diskuse se nekonala…
„Vy tak řvete, že na vás útočím megafonem. Jsem metr dvacet od vás, to je vyložený útok,“ posmíval se demonstrant. „Házeli jste po nás jablka, když jsme přišli – to jste hrdina, řekněte, jak se jmenujete! Pane hrdino.“ Téměř plačtivě na to kluk, možná zasažený jedním z několika seschlých, zelených jablek – padanek. „Já se za to nestydím – Jindřich Pavlis,“ představil se domnělý útočník a jeden z demonstrujících „duhových“ byl spokojen: „Takže to máme, je to napadení,“ spokojeně tlampačoval klučík.
„To jste buzny všichni, nebo jenom někdo?“ křičí z druhé strany zdi starší pán.
Vítejte na zámku. Foto: Václav Fiala
Co dokáže posunutá cihla
„Já tam nepůjdu, přijďte sem. Já na váš pozemek nepůjdu… tamhle tomu pánovi, když náš viděl, praskla mu žilka, tak já nepůjdu mezi vás, nejsem sebevrah,“ vykřikoval další demonstrující. „Máte tady lidi, kteří na sobě neoprávněně nosí uniformu Armády ČR… vy tady na mne držíte cihlu…,“ děsil se. „Co to meleš?“ vykřikl jako odpověď jeden z organizátorů, který uklouzl na mokré trávě, která se střídala s bahnem, na záchranu se chytil polorozpadlé zídky, a uvolnil tím inkriminovanou cihlu, která se sesula na stranu demonstrujících.
„Co si s vámi máme povídat?“ vykřikoval na druhou stranu barikády muž středních let. „Fuj, hnus!!!“ reagovali mladíci oklepávající se odporem nad možností, že by přešli na druhou stranu a diskutovali a byť se jenom „šmrncli“ o zelené uniformy nebo maskáče.
Papír snese všechno
„Já vám ten proslov tady na papírku věnuju,“ mával pomuchlaným, mokrým papírkem klučík. „Někdo to chtěl slyšet? Já vám to tady nechám. Jsou tam opravený dvě gramatický chyby, protože mi na českým jazyce hodně záleží.“ O papír zájem nebyl… demonstrující jej nechali na oné inkriminované polorozpadlé zídce a déšť a bláto udělaly své. Pokud jej někdo nezvedl, válí se tam po větru možná ještě dodnes.
„Já, čtyřiašedesátiletý člověk, se s mladými už nedomluvím,“ posteskl si účastník setkání.
„Podívejte se, jak ta děcka dnes vypadají,“ znělo pak z tribuny. „Podívejte se, co oni dnes umí, nebo spíše neumí. Já se nedomluvím se svou dcerou!“ Okolí na to přikyvovalo, někteří tleskali.
Hrdinní aktivisté?
„Na tom oživení našeho setkání se dá krásně ilustrovat, jak média fungují,“ uvedl další diskutující vlasteneckého setkání. „Pokud se to někde objeví a byli tu mainstreamoví novináři, bude v titulku nebo podtitulku, že Akci extremistů narušili aktivisté poklidným potleskem. Přestože to bylo úplně naopak. My jsme si tu normálně povídali, byli jsme pozváni, chovali jsme se slušně, ale přijde někdo a začne na nás řvát megafonem. Ale v médiích by to bylo obráceně. A to je dnes se vším,“ posteskl si muž.
Protestující už zmizeli. Hodinka protestu je jak vidno jak se patří vyčerpala. A setkání mohlo nerušeně pokračovat.
S příspěvky některých účastníků vás seznámíme v samostatných reportážích.
Na Vlasteneckém setkání. Foto: Václav Fiala
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
