„O fungující svobodné a prosperující společnosti můžeme hovořit jen v souvislosti s obdobím cca 1990–96. Pak už se jen projídalo a rozkrádalo, co se vytvořilo předtím,“ napsal Hampl. Slibovaná demokracie a prosperita trvala jen několik let, poté se dle něj drolily občanské svobody a „objevily se nezaměstnanost a další stinné stránky korporativismu“.

Podle Hampla se dá současná vláda nazvat byrokratickou oligarchií, Babišovi příznivci ji však nazývají vůdcovskou demokracií. Hampl se ve svém textu ptá, kdo vlastně měl zájem na tom, aby se „mladá demokracie zhroutila“, a kdo naopak chtěl, aby se udržela, hlavně pak, proč byli ti první silnější než ti druzí. Mezi lidmi se prý povídá, že za to může „nedůslednost vůči komunistům“. Dle Hampla by to prý dopadlo úplně stejně, i kdybychom byli vůči komunistům důslední, jako příklad uvedl „rituální zhanobení Klementa Gottwalda“.

Staří „fanatičtí komunisté“, kteří zůstali komunisty i po revoluci, podle Hampla demokracii neškodili, jelikož se scházeli ve svých klubech, kde jen vzpomínali na staré dobré časy. Ani extatičtí komunisté se prý neukázali být pro současný režim nebezpeční. „Archetypálním příkladem extatického komunisty byla 40letá učitelka základní školy a delegátka sjezdu komunistické strany. Blbá až praští, zato hojně vybavená emocemi,“ popsal Hampl extatického komunistu. Dnes se prý z takových stali „horliví demokraté, pak horliví příznivci tržního kapitalismu, dnes hřímají pro evropské regulace, vítají americký konvoj a připravují hidžáb“. Pak tu prý byli různí inženýři, kteří v době komunismu vedli státní podnik, po revoluci si podnik zprivatizovali, či založili vlastní firmu. Hampl soudí, že i přesto, že to bylo nefér vůči ostatním lidem, bez nich by prý „předchozí režim tak snadno nezkolaboval“.