„Samotná Evropská unie vyšla a formovala se z ekonomických a obchodních cílů Evropského sdružení uhlí a oceli, které bylo založeno roku 1952 na principu supranacionality, respektive nadnárodní spolupráce upřednostňující nadnárodní právo před národním. Politický proces rozšiřování Evropské unie (EU) po roce 1989 a rozpadu Sovětského svazu zůstává pro řadu nově vzniklých národních států toužebně očekávanou stanicí prosperity a svobodného podnikání na jedné straně a novým ekonomickým prostorem pro tradiční a vyspělé hospodářství států západní Evropy na straně druhé,“ vysvětluje na úvod pro ParlamentníListy.cz Heřman Chromý.  

Tento proces zaměřený především na ekonomicko-obchodní cíle prý skrýval a stále v sobě skrývá těžko předvídatelné konflikty. Ty pramení z napětí mezi respektováním nadnárodního práva, smluvně sice ošetřeného, ale de facto nepřetržitě atakovaného národními zájmy jednotlivých států. Národní zájmy členských států jsou nezřídka, a zejména v případě mnohých současných politických představitelů postsovětských zemí, určujícími faktory stranické politiky bez ohledu na unijní závazky.