Hillary Clintonová se zhroutila. Náhodou to zachytil jakýsi divák, nahrál a zveřejnil. Jak už bývá obvyklé, všechny velké počiny, které otřesou světem, mají na svědomí Češi. Jan Hus dal Evropě protestantismus, Jan Ámos Komenský školství, Václav Havel pravdu a lásku a to ostatní dal světu Jára Cimrman. I tohle klopýtnutí ženy, která jako první v dějinách USA kandiduje na prezidentku, nahrál Čech. A tím s velkou pravděpodobností přispěl k její porážce.

V západoevropském tisku se o tom hovoří mnohem více než u nás, protože závěr takového sdělení je jasný - nevyhraje-li Clintonová, vyhraje - ó hrůza! - ten druhý (jako v příbězích Harry Pottera je to ten, jehož jméno se nevyslovuje). Na internetu jsem se v jedné diskuzi dočetl, že je nespravedlivé, abychom předem odepisovali nemocnou ženu. Jiný lidový komentátor napsal, že je ostudné, abychom někoho nemocného diskriminovali, nemocný má přece stejná práva jako zdravý.

Současní panovníci nemusí umět nic jiného než mluvit

Jemnocit je pěkná věc, jenže v případě panovníků si něco takového nemůžeme dovolit. Dnes to příliš nechápeme, protože naši panovníci ztratili většinu funkcí, pro které byli v životě společnosti po staletí nepostradatelní. Současní panovníci nemusí umět nic jiného než mluvit a mluvit (a v mnoha případech ještě - mírně řečeno - nezasvěceně). Míra odpovědnosti se dnes rozmělnila tak, že jiné povinnosti vládcové nemají.