Hillary Clintonová se zhroutila. Náhodou to zachytil jakýsi divák, nahrál a zveřejnil. Jak už bývá obvyklé, všechny velké počiny, které otřesou světem, mají na svědomí Češi. Jan Hus dal Evropě protestantismus, Jan Ámos Komenský školství, Václav Havel pravdu a lásku a to ostatní dal světu Jára Cimrman. I tohle klopýtnutí ženy, která jako první v dějinách USA kandiduje na prezidentku, nahrál Čech. A tím s velkou pravděpodobností přispěl k její porážce.
V západoevropském tisku se o tom hovoří mnohem více než u nás, protože závěr takového sdělení je jasný - nevyhraje-li Clintonová, vyhraje - ó hrůza! - ten druhý (jako v příbězích Harry Pottera je to ten, jehož jméno se nevyslovuje). Na internetu jsem se v jedné diskuzi dočetl, že je nespravedlivé, abychom předem odepisovali nemocnou ženu. Jiný lidový komentátor napsal, že je ostudné, abychom někoho nemocného diskriminovali, nemocný má přece stejná práva jako zdravý.
Současní panovníci nemusí umět nic jiného než mluvit
Jemnocit je pěkná věc, jenže v případě panovníků si něco takového nemůžeme dovolit. Dnes to příliš nechápeme, protože naši panovníci ztratili většinu funkcí, pro které byli v životě společnosti po staletí nepostradatelní. Současní panovníci nemusí umět nic jiného než mluvit a mluvit (a v mnoha případech ještě - mírně řečeno - nezasvěceně). Míra odpovědnosti se dnes rozmělnila tak, že jiné povinnosti vládcové nemají.
Američané to však vidí jinak než my, a mají z hlediska svého politického systému pravdu. Jejich politický systém je prezidentský. Pokud by u nás dlouhodobě onemocněl řekněme premiér, nestane se vůbec nic a nikdo si toho skoro ani nevšimne, protože ho vlastně nepotřebujeme. Pokud v USA onemocní prezident, zastaví se svět. To není literární nadsázka, to je realita amerického ústavního systému.
Americký prezident je důležitý, stejně jako byli důležití monarchové kdysi. V žádné době si společnost nemohla dovolit, aby v jejím čele stál panovník nemocný, nepohyblivý či dementní. Tenhle luxus si mohl v nedávných časech dopřát až Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu a dnes na tuhle praxi navázala Evropská komise.
V minulosti se vládce měl co ohánět, aby si pozici udržel
Nemysleme si, že měl panovník v minulosti na růžích ustláno. Čím hlouběji kráčíme do minulosti, tím více se měl co ohánět, aby svému lidu dokázal, že je schopen plnit povinnosti vládce. Panovník musel být fyzicky zdatný, protože osobně vedl armádu do bitev a většinou bojoval v jejím čele. Na jeho válečnických schopnostech závisela svoboda, nebo poroba celého národa.
Psali jsme:
Snadné to neměl ani faraon, i když byl ztělesněním boha na zemi. Pozůstatkem předdynastických rituálů byla v časech stavitelů pyramid slavnost zvaná sed. Konala se v rámci oslav 30. výročí trvání vlády (a pak vždy po třech letech). Kromě náboženských obřadů a zábav byl důležitou součástí běh faraóna na dlouhou vzdálenost (v dynastických dobách však již nesoutěžil s jinými lidmi jako dříve, ale běžel sám). Smyslem rituálu bylo prokázání fyzických sil. Pokud trasu neuběhl, následoval záhy palácový převrat a nahradil ho některý ze synů.
Prubířským kamenem fyzické zdatnosti monarchů byly bitvy
Panovník musel plnit také kultovní náboženské povinnosti, které nebyly vždycky snadné. Ve starověké Mezopotámii byl nesmírně důležitý kult Ištary, bohyně plodnosti a války. Rituální obřady v hlavních chrámech byly veskrze erotické, protože se pojily s prosbami o dobrou úrodu. Jednou ročně měl panovník povinnost navštívit Ištařin chrám a pod přísným dohledem svého lidu musel vstoupit do lůna kněžky a zasít do ní své sémě, které symbolizovalo obilí zaseté do půdy. Tomuto rituálu se říkalo „svatá svatba“ a vznikl nejméně v 7. tisíciletí př. n. l. Panovník, který by tohle nezvládl, by dramaticky ohrozil své vladařské postavení a pokud by nastala neúroda, hrozilo mu dokonce, že mohl být zabit. Jednou se to dokonce stalo, impotentního panovníka ubil lid přímo v chrámu (námět pro autory současných stupidních reklam na prostředky k posílení mužské potence).
Ve středověku měli panovníci povinnost účastnit se rytířských turnajů (alespoň někteří), a samozřejmě v nich museli vítězit. Mnozí z nich na tuto kratochvíli doplatili. Zbraslavská kronika popisuje turnaj, který v roce 1321 uspořádal na dnešním Staroměstském náměstí mladý Jan Lucemburský. Během boje však spadl, zavalil ho kůň, a dlouho se musel léčit. Při turnaji zahynul v 16. století francouzský král Jindřich II. a v jiném klání byl těžce zraněn anglický král Jindřich VIII., stejně jako řada dalších panovníků. Prubířským kamenem fyzické zdatnosti pak byly samotné bitvy. Soupisy padlých monarchů jsou úctyhodné.
Ať si říkají jemnocitní čtenáři cokoli, politik musí být zdravý a funkční
Zraněný panovník, který nemohl po určitý čas vládnout, byl často v době své rekonvalescence svržen. Těžké zranění českého krále a císaře Karla IV. bylo státní tajemství, vědělo o něm jen několik velmožů a lékař. Proto se o něm v žádné kronice nepíše, i když analýza jeho kostry tenhle fakt jednoznačně potvrdila. Na lůžko byl upoután několik měsíců a v dalších letech měl neurologické potíže, které překonával svou vůlí a cvičením. Opět tajně, panovník o svých slabostech nehovoří!
Vláda není o jemnocitu! Nebyla a není ani dnes, i když si to namlouváme. Proto se zranění panovníků často tajila, stejně jako zřejmě tajil volební štáb Hillary Clintonové její skutečný zdravotní stav. Jakmile se objevily spekulace o možné rakovině kandidáta na úřad rakouského prezidenta Alexandera Van der Bellena (to usoudili bystří novináři na základě toho, že kouří), ihned předložil zdravotní osvědčení, které tuto věc vyvrací. Ať si říkají jemnocitní čtenáři cokoli, politik musí být zdravý a hlavně funkční.
Milovník whisky spolu s milovníkem vodky porazili střídmého Hitlera
Naproti tomu existují vlastnosti, které politika v jeho konání nediskriminují, i když si to dnes mnozí myslí. Ve starověku i středověku platilo, že chlap, a takovým musel panovník být, umí pít (hovoříme o alkoholu, aby nebyla mýlka). Musí také hodně sníst. Jen ten, kdo na hostinách hodně jí a opije se do němoty, má zdravý pajšl. Takovým chlapům společnost může důvěřovat. V lékařských knihách té doby se o lidech asketických říkalo, že jsou neurotičtí, náchylní k náboženským vizím, a tedy celkem pro praktický život nepoužitelní.
NOVINKA – detektivní román z počátku 16. století k 500. výročí objevu stříbra v Jáchymově. Se slevou 20% lze objednat ZDE
