Vlna boření pomníků a přejmenovávání ulic a veřejných prostranství se zatím v Česku moc nechytila. Svérázný pokus nastolit tuto agendu učinil ve vysílání České televize redaktor Jakub Železný, když v rozhovoru s ministrem dopravy Karlem Havlíčkem, který se týkal úplně jiného tématu, zničehonic prohlásil:
„Člověk si neumí moc dobře představit, jak pendlujete mezi nábřežím Na Františku a nábřežím, které se bůhvíproč dodnes jmenuje po komunistickém prezidentu Ludvíku Svobodovi,“ vypadlo z moderátora.
Na Radu České televize již na něj za to přišla stížnost. Podle jejího autora, analytika Štěpána Kotrby, porušil Železný zásadu moderátorské nestrannosti a zneužil situace k aktivistickému výstupu, který nejen s tématem vůbec nesouvisel, ale rovněž se dostal do rozporu s Kodexem ČT.
ParlamentníListy.cz se rozhodly nabídnout komplexnější pohled na osobu Ludvíka Svobody, který rozhodně nebyl pouze „komunistický prezident“, jak tvrdil veřejnoprávní redaktor.
Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v obci Hroznatín na Vysočině. Po vystudování zemědělské školy a krátké praxi ve vinařství v Rakousku zasáhla do jeho života první světová válka. Byl odveden na ruskou frontu, kde 18. 9. 1915 tak jako tisíce dalších českých vojáků přešel do ruského zajetí a poté se přihlásil do československých legií. Byl přímým účastníkem nejslavnějších legionářských bitev u Zborova a Bachmače a účastnil se rovněž bojů o transsibiřskoou magistrálu. První světovou válku končil v hodnosti kapitána a do Československa se vrátil v září 1920 v jednom z posledních legionářských transportů.
Poté se ujal rodinného hospodářství místo staršího bratra Josefa, který za války zemřel při neobyčejně brutálním kázeňském trestu v rakouské armádě. Když se v roce 1921 pokusil sesazený habsburský císař Karel znovu získat moc v Maďarsku, reagovalo sousední Československo částečnou mobilizací armády, která se týkala i Ludvíka Svobody. Po skončení akce se nechal přemluvit, aby v armádě vznikajícího Československa zůstal jako profesionál.
Psali jsme:
V roce 1923 se oženil a nastoupil službu na Podkarpatské Rusi, poté přednášel na Vojenské akademii v Hranicích. V roce 1934 byl povýšen na podplukovníka a v napjaté mezinárodní situaci třicátých let se vrátil k útvarům. V roce 1938 po Mnichovu armádu opustil a jeho dům v Kroměříži se stal centrem uprchlíků z oblastí zabraných Německem.
Po vzniku Protektorátu nejprve organizoval domácí odboj, ale v červnu 1939 odešel ilegálně do Polska, které dle očekávání mělo být dalším Hitlerovým cílem. Proto tam odešla řada českých vojáků, jednalo se však spíše o mladší ročníky. Svoboda zde byl v 44 letech a hodnosti podplukovníka naprostou výjimkou. Po pádu Polska převedl jako nejvyšší šarže skupinu asi 700 vojáků do SSSR.
Protože Sovětský svaz měl v té době podepsaný s Hitlerovým Německem Pakt o neútočení, byli českoslovenští emigranti internováni. Byli však uznáváni jako Čs. vojenská skupina východní a Svoboda jejich jménem jednal se sovětskými orgány. V prvních letech se snažil dosáhnout zejména toho, aby bojeschopným československým vojákům bylo umožněno odjet bojovat do Francie a poté do Anglie.
Po napadení SSSR Německem se situace zásadně změnila a vznikla možnost ustavit v SSSR samostatnou československou vojenskou jednotku. V roce 1941 se sám Svoboda v SSSR dostal do ošemetné situace, když kontaktoval zástupce velvyslance Slovenského štátu v Moskvě Krna, aby tajně pracoval pro československý odboj v SSSR. Několik horlivých lidí v sovětské tajné službě to interpretovalo jako spolčení s nepřítelem a špionáž.
Svoboda byl postaven před válečný soud a byl nad ním vynesen trest smrti. Důstojník se však bránil a tvrdil, že vše dělal s vědomím Kremlu. Válečný soud informace prověřil a když zjistil skutečný stav věcí, čekala podle vzpomínek na Svobodu místo kulky láhev vodky. Pro Svobodu to měla být celoživotní lekce pro vztah s Rusy: I když situace vypadá zcela beznadějně, pořád se s nimi může dát domluvit.
Objevily se i spekulace, že právě toho večera měl Ludvík Svoboda podepsat závazek k donášení sovětským tajným službám. To se však nikdy nepotvrdilo.
Následně dal Svoboda dohromady z československých občanů, pohybujících se v SSSR, zvláštní vojenskou jednotku, zvanou 1. československý armádní sbor. Ta se následně nezanedbatelným způsobem zapojila do bojů na východní frontě, Svobodovi tankisté byli například v prosinci 1943 první, kdo se dostal do osvobozeného Kyjeva. Za tuto operaci byl Svoboda povýšen do hodnosti generála.
V srpnu 1944 velel v Karpatech bitvě o Dukelský průsmyk, což byla největší operace, jaké se českoslovenští vojáci za 2. světové války účastnili, a mimoto největší horská bitva celé války.
4. dubna 1945 byl generál Ludvík Svoboda jmenován ministrem obrany v nově ustavené Košické vládě, která měla převzít moc v Československu.
Jeho manželka Irena a ještě nezletilá dcera Zoe mezitím významně pomáhaly protinacistickému odboji. Několika skupinám důstojníků pomohla paní Svobodová odejít za hranice a v jejich kroměřížském domě delší čas schovávala výsadek exilových parašutistů s vysílačkou. Po jeho prozrazení se jim oběma jen taktak podařilo uprchnout a do konce války se (více než 3 roky) schovávaly po celé Moravě, zatímco německé orgány se mstily na jejich příbuzných, kteří se jim dostali do rukou. Popravena byla matka paní Svobodové, oba její bratři, i teprve sedmnáctiletý syn Miroslav. A rovněž synovec Ludvíka Svobody, dalších patnáct jejich příbuzných bylo uvězněno.
Ludvík Svoboda působil v poválečných vládách jako nestraník (ačkoliv měl blízko ke KSČ a většinou hlasoval s jejími ministry) ve funkci ministra obrany. Někdy se mluví o tom, že byl tajným členem KSČ, ovšem historik Karel Kaplan, asi nejobeznámenější expert na poválečné období, tvrdil, že na seznamu „tajných členů KSČ“ (který skutečně existoval) Svobodovo jméno nebylo. Členem strany se oficiálně stal až v listopadu 1948.
Ještě předtím jako ministr prožil události únorového převratu. Armáda tehdy (na rozdíl od policie) do událostí aktivně nezasáhla, což ale komunistům spíše vyhovovalo. Po Únoru se podle některých zdrojů měl nepříliš úspěšně snažit udržet podobu armády v legionářských tradicích, a podle všeho se snažil také zachránit některé vyhazované nekomunistické důstojníky.
„Při projednávání návrhů v APS se Reicin dostával často do sporu s gen. Svobodou a někdy i s dalšími členy APS, generály Klapálkem, Bočkem a Drgáčem. K tomu (Reicin) uvádí: ‚Svoboda bral v ochranu nespolehlivé důstojníky, přičemž o jedněch se vyjadřoval, že jsou ještě mladí a že se dají převychovat, o druhých říkal, že jejich reakční výroky nelze brát vážně, další hájil, odvolávaje se na jejich odborné schopnosti a konečně bral systematicky v ochranu různé reakční legionáře a zahraniční vojáky, se kterými byl osobně spřátelen‘,“ píše se v knize historika Františka Hanzlíka Bez milosti a slitování, přibližující osudy Bedřicha Reicina, v té době nejráznějšího čističe v armádě. Reicin na podzim roku 1948 získal nově zřízenou funkci náměstka ministra obrany pro věci osobní, která měla v přímé kompetenci personální záležitosti v armádě.
Svoboda proti jmenování Reicina do této funkce protestoval. Následně se měl opakovaně pokoušet v konkrétních případech propouštěných důstojníků intervenovat u Klementa Gottwalda, ale vždy marně. Reicin Svobodu opakovaně prohlašoval za „hlavní brzdu očisty armády“.
Ludvík Svoboda pohledem ČT: Poslušný generál
Na Ludvíka Svobodu se od horlivých komunistů množila udání, Rudolf Slánský si na něj měl stěžovat i v Moskvě. „Obklopoval se důstojníky jako Drgač, Drnec, Klapálek, Novák, Bulandr, kteří byli staří legionáři a odchovanci západních vojenských doktrín, neměli kladný poměr k sovětské vojenské doktríně,“ psal generální tajemník KSČ sovětským soudruhům.
V dubnu 1950 byl ministr Svoboda definitivně odvolán, nahradil jej zeť prezidenta Gottwalda Alexej Čepička. Ludvík Svoboda byl jmenován do čela Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport, v září 1951 byl odvolán i z této funkce.
V listopadu 1952 byl generál Svoboda zatčen. Po intervenci z Moskvy byl po několika týdnech výslechů propuštěn a v lednu 1953 poslán do důchodu. V době jeho zatčení byla jeho rodina vysídlena z jeho rodného Hroznatína. Jako důchodce Svoboda nadále pomáhal v JZD.
Stále byl také poslancem, ovšem tato funkce byla v oné době neplacená a obnášela pouze občasné dojíždění do Prahy. Například jeho poslanecký kolega František Kriegel zvládal jednu z nejnáročnějších parlamentních funkcí předsedy zahraničního výboru jako „vedlejšák“ k primariátu v pražské nemocnici.
V roce 1954 po nástupu Chruščova byl Ludvík Svoboda po tlaku Sovětů rehabilitován, stal se náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda. V té době také psal své vzpomínkové knihy Z Buzuluku do Prahy a Cestami života (kolem které bude později ještě hodně rušno). V šedesátých letech pak kromě přednáškové činnosti usiloval o rehabilitaci postižených důstojníků.
Když v roce 1968 v důsledku bouřlivých událostí Pražského jara odstoupil prezident Antonín Novotný, byl Dubčekovým vedením vybrán jako prezidentský kandidát, což se fakticky rovnalo zvolení. Samotná volba proběhla 30. 3. a bylo to poprvé od roku 1945, kdy byl československý prezident volen tajně, tedy hozením lístku do urny. Ludvík Svoboda získal 282 z 288 hlasů, a byl zvolen sedmým prezidentem Československa. Po zvolení překvapil položením květin k hrobům T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, což byla tradice, kterou jeho předchůdci nedodržovali.
Až v té chvíli se stal oním „komunistickým prezidentem“.
O volbě Ludvíka Svobody prezidentem také vznikl oceňovaný dokument Spřízněni volbou, považovaný za jeden z nejvěrohodnějších pohledů do zákulisí roku 1968.
Získal si mimořádnou popularitu, v českých zemích překonával i hlavní tvář reforem Alexandra Dubčeka. Ačkoliv jako prezident bez jiné významné funkce neměl příliš velký politický vliv, nasadil Svoboda ve prospěch reforem i svou slávu válečného hrdiny, objížděl republiku a setkával se s občany.
Paní Irena Svobodová v té době založila tradici charitativní činnosti prvních dam, prosadila především projekt SOS dětských vesniček, poskytujících přechodné bydlení a péči dětem nebo celým rodinám v krizové situaci. Před Vánoci 1968 oživila prvorepublikovou tradici Vánočního stromu republiky, spojeného s charitativní sbírkou. Sympatie si získala také tím, že skoncovala s dosavadním zvykem bezplatného zásobování prezidentské kuchyně, vše důsledně platila.
Na konci července 1968 byl Ludvík Svoboda přizván k dvojstrannému jednání mezi zástupci Československa a SSSR jako řadový člen československé delegace, vedené generálním tajemníkem Dubčekem. Podle vzpomínek pamětníků varoval sovětské představitele před vojenským zásahem v Československu, který by velmi poškodil vzájemné vztahy.
Před půlnocí 20. 8. 1968 byl jako vrchní velitel ozbrojených sil jedním z prvních, koho sovětský velvyslanec informoval o zahájení vojenské invaze. „President vyjádřil svůj protest, že k akci došlo bezprostředně po dopise sovětské strany, aniž byla dána vedení ČSSR možnost na něj reagovat. Konstatoval, že vojska nepozval, varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském svazu a ostatních zúčastněných zemí,“ objevilo se k tomu ve vzpomínkové knize jeho dcery Zoe Svobodové-Klusákové.
Když během následujícího dne sovětští vojáci zajali tři nejvyšší činitele strany a vlády, byl prezident Svoboda jedinou osobou s legitimním mandátem, která mohla se Sověty jednat. Kategoricky odmítl návrh na jmenování nové „dělnicko-rolnické vlády“ v čele s kolaboranty. Právě tehdy mělo dojít k tak trochu legendární scéně, kdy měl položit na stůl pistoli a pohrozit, že se zastřelí.
Není jasné, do jaké míry je tato historka pravdivá, ale Zdeněk Mlynář v knize Mráz přichází z Kremlu, uznávané komentované kronice roku 1968, tvrdí, že prezident v jeho přítomnosti pronesl nad návrhem tato slova: „To, co mi tady navrhujete, udělat nemohu a nikdy neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel vyhnat z tohoto Hradu jako prašivého psa!“
Je třeba dodat, že Mlynář následně líčí Svobodu spíše kriticky, podle něj nebyl politikem a věci viděl vojensky jednoduše. Dokonce jej nazval „malý československý maršál“.
Následně Svoboda souhlasil, že pojede do Moskvy jednat o dalším řešení situace se sovětským vedením. Trval ale na tom, že jednání se budou účastnit zajatí českoslovenští činitelé, kteří byli mezitím uneseni na území SSSR.
Do následujících jednání, jejichž výsledkem byl tzv. Moskevský protokol, podle vzpomínek pamětníků sám aktivně příliš nezasahoval, respektoval mandát generálního tajemníka Dubčeka, premiéra Černíka a dalších.
Trval však na tom, že delegace se do Prahy nevrátí bez Františka Kriegela, který jako jediný odmítl protokol podepsat.
Na druhou stranu Svoboda v Moskvě i později v Československu udělal řadu ústupků, jejichž hlavním cílem bylo udržet v situaci, kdy v ČSSR bylo půl milionu cizích vojáků, v zemi klid.
Nechme ještě jednou zaznít Mlynářovu knihu Mráz přichází z Kremlu, konkrétně pasáž, popisující domluvu československé delegace v průběhu jednání: „Při jednání v Kremlu se jednou Svoboda rozkřičel na celé dubčekovské vedení: ‚Zase jen žvaníte a žvaníte. Už jste se dožvanili k tomu, že máte obsazenou zem! Tak už se chovejte podle toho a jednejte. Já jsem v životě už viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly tisíce lidí‘.“
Jak Mlynář ale uznal, obavy z nebezpečí krveprolití rozhodně nebyly neopodstatněné. A sám také zastával názor, že by tyto oběti na životech byly zbytečné.
Ludvík Svoboda v měsících po srpnu 1968 postupoval s vědomím „obsazené země“. V projevu k padesátému výročí Československa 28. 10. 1968 překvapil obsáhlými citacemi a odkazy na Masaryka, v lednu 1969 naopak vystoupil s naléhavou výzvou k mládeži, aby nenásledovala Jana Palacha. „Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha, jako prezident i občan naší republiky však nemohu skrýt, že nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje… Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali, vás žádám, zastavte tyto strašlivé činy. Já už jsem často hleděl smrti do tváře. Za největší povinnost občana však považuji dát své vlasti každou hodinu, každý den svého života,“ nabádal v rozhlasovém vystoupení.
V dubnu 1969 podpořil nahrazení Alexandra Dubčeka Gustávem Husákem, ve kterém viděl racionálně uvažujícího člověka a mimoto věřil, že jako oběť represí padesátých let nebude souhlasit s novými politickými procesy.
Husákovo zvolení však znamenalo pro Svobodu výrazné omezení jeho činnosti, energický generální tajemník totiž trval na tom, aby se prezident držel důsledně v mantinelech svých ústavních pravomocí. Odehrávaly se mezi nimi i takové věci, že Husák zakázal vydání již hotových Svobodových pamětí Cestami života, protože podle něj ne vždy respektovaly to, jak se na historické události dívala komunistická ideologie.
Navíc se Svobodovi, kterému v té době bylo již 75 let, zhoršovalo zdraví a i jeho veřejná vystoupení byla čím dál sporadičtější.
V březnu 1973 Ludvíku Svobodovi vypršel prezidentský mandát a sám původně neměl zájem ve funkci pokračovat. Jenže spory mezi komunistickými prominenty, kdo bude jeho nástupcem, a rovněž přání SSSR, kde si uvědomovali jeho mimořádnou popularitu, jej nakonec přesvědčily, že má ještě jednou kandidovat.
Jak připomíná Michal Macháček v oceňované biografii Gustáva Husáka, Svobodova druhá volba proběhla oproti zvyklostem značně upraveně, v obavách, zda ji prezident vůbec zdravotně zvládne. Text slibu za něj přečetl předsedající schůze a prezident jej jen stvrdil stručným „slibuji“.
Následující měsíce ale přinesly další zhoršení Svobodova zdravotního stavu a ve vedení KSČ sílilo přesvědčení, že situace je neudržitelná. Gustávu Husákovi, který na funkci hlavy státu pomýšlel již déle, se podařilo zlomit odpor stranických oponentů a jen se řešilo, jak se zbavit úřadujícího prezidenta, který od jara 1974 nebyl schopen vykonávat funkci a při výkonu ústavních pravomocí ho z pověření vlády zastupoval premiér Lubomír Štrougal.
Dodnes není úplně jasné, zda Svoboda v těchto měsících nebyl ochoten rezignovat nebo mu jeho zdravotní stav už neumožňoval ani rozhodnutí o abdikaci (v té době již měl za sebou sérii mozkových příhod). Někteří historici spekulují i o vlivu Svobodovy rodiny.
Po několika měsících byl prezident Svoboda propuštěn z nemocnice, ale jeho stav stále neumožňoval výkon prezidentské funkce. Když tento stav trval více než rok a blížily se důležité mezinárodní události (například summit KBSE v Helsinkách, nejvýznamnější mezinárodní fórum od druhé světové války, kde se měli sejít všichni nejvyšší činitelé Evropy), bylo nezbytné prezidentské provizorium vyřešit.
V květnu 1975 byl tedy schválen ústavní zákon, který umožnil předčasné ukončení prezidentského mandátu, pokud prezident není schopen úřad vykonávat po dobu delší než jeden rok. Tím mandát Ludvíka Svobody zanikl a následně byl zvolen prezidentem ČSSR Gustáv Husák.
Ludvík Svoboda následně dožil v ústraní a zemřel 20. 9. 1979 ve věku téměř 84 let. Uzavřel se tak mimořádně pestrý život, obsahující celé české dějiny „krátkého dvacátého století“. Příběh, který rozhodně nelze zjednodušit na „komunistického prezidenta“.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jakub Vosáhlo
