Mnichov 1938, měli jsme se bránit? Západ prý mohl pomoci, Beneš jako politický účetní, analytik předkládá nový pohled na události, které zlomily Československo

16.10.2018 15:05

EXKLUZIVNĚ „Skutečný příběh Mnichova 1938 naneštěstí není ten, který by byl plně znám. Tváří v tvář útoku agresivního a totalitního státu je největší chybou vůdců demokratického národa mít obavy z toho v nezbytném případě odpovědět vojenskou silou,“ ParlamentníListy.cz přinášejí analýzu událostí roku 1938 a mnichovské dohody z pera spolupracovníka prestižního izraelského Beginova-Sadatova centra pro strategická studia Jiřího Valenty. Ozbrojený odpor vůči Hitlerovým nárokům mohl být podle Valenty pro Československo z hlediska lidských i materiálních ztrát nákladnou záležitostí. Na druhé straně byla ale autentickou možností, kterou většina národa chtěla, píše Valenta a pouští se i dále: například do atmosféry, která tou dobou panovala v Berlíně. Zamýšlí se i nad tím, jak na možný ozbrojený odpor československých sil mohli reagovat západní velmoci.

Mnichov 1938, měli jsme se bránit? Západ prý mohl pomoci, Beneš jako politický účetní, analytik předkládá nový pohled na události, které zlomily Československo
Foto: archiv redakce
Popisek: Všeobecná mobilizace v roce 1938

Skutečný příběh Mnichova 1938 naneštěstí není ten, který by byl plně znám. Vojenský odpor vůči nárokům Německa mohl být pro český národ velmi nákladnou záležitostí, a to z hlediska ztrát na životech i ztrát materiálních. Představoval nicméně skutečně autentickou možnost, kterou většina Čechoslováků chtěla. Pokud by tehdejší prezident Edvard Beneš nekapituloval a západní mocnosti by poskytly Československu výraznou vojenskou pomoc, tragédie Mnichova 1938 by se nikdy neuskutečnila. Mnichovské události stále představují významnou historickou lekci pro malé demokratické státy, jako je například Izrael, ve smyslu toho, jak je vhodné postupovat vůči totalitárním silám naší doby.

Je 30. září 1938, v čísle 10 londýnské Downing Street se odehrává poklidná scéna, britský ministerský předseda Neville Chamberlain se vrací ze své slavné zahraniční cesty do Mnichova. Své premiérské apartmá nalezne zasypané tisícovkami květů od ženských obdivovatelek z celé Anglie. V roce 2018 Čecho-Američan Igor Lukeš, historik revizionista, popsal Chamberlaina jako lidskou bytost s „hlubokými náboženskými základy, která se během svého života stala svědkem masakrů celý generací… a tudíž lze podle Lukeše do určité míry pochopit Chamberlainovu snahu o to, aby se tyto tragédie neopakovaly“. Já ovšem takto smířlivý nebudu.

„Pokud bychom si jen tak mohli sednout s tužkou a papírem a projít si všechny ty záležitosti, které nás rozdělují, jsem si jistý, že by se atmosféra mezi námi vyčistila,“ informoval sovětský velvyslanec Ivan Majský o tom, jak Chamberlain lamentoval. Majský rovněž označoval britského ministerského předsedu výrazem „politický účetní, který nahlíží celý svět skrze optiku finančních dividend a směnných kurzů“.   

Anketa

Mělo se Československo v roce 1938 bránit Hitlerovi?

70%
30%
hlasovalo: 2634 lidí

Když se Arthur Greenwood, tehdejší místopředseda britské Labour Party, Chamberlaina zeptal, zda četl Hitlerův Mein Kampf, britský premiér mu zlostně odsekl: „Ano, četl jsem to, ale zároveň jsem se bavil s Hitlerem, zatímco vy nikoliv!“ Pro Chamberlaina byl Hitler „čestným mužem“, jehož nároky budou poté, co úspěšně získá sudetoněmecké pohraničí, zcela uspokojeny. Bývalý britský ministerský předseda David Lloyd George hovořil o „totální nepřipravenosti Británie“ na novou válku. Té mělo být zabráněno za jakoukoliv cenu. Tato názorová pozice u Chamberlaina zvítězila nad všemi myslitelnými politickými alternativami. 

Zatímco skutečným prokletím Spojeného království byl Neville Chamberlain, Československo mělo prezidenta Edvarda Beneše. Beneš byl zaníceným příznivcem takzvané měkké diplomatické síly či měkké diplomacie. Za svou kariéru se rovněž stal úspěšným a schopným analytikem světové politiky. Někdejší československý velvyslanec u Dvora Sv. Jakuba v Londýně Jan Masaryk popsal Beneše jako „profesionála, který by dokázal najít 27 způsobů, jak definovat prdnutí“. Jenže zatímco Beneš byl schopný udržovat diplomacii, byl na druhé straně zcela neschopný byť jen uvažovat o variantě použití ozbrojené, vojenské síly. 

Nicméně i tak neměl Beneš o Hitlerově strategii, jak zneužít největší národnostní menšinu v Československu v sudetoněmeckém pohraničí, žádné iluze. Ostatně některé z politických a ekonomických nesnází a vnímaných křivd ze strany sudetských Němců se táhly až do doby podepsání Versailleské dohody na konci první světové války v roce 1919. Další z nich lze přičíst na vrub i vlastní necitlivosti československé vlády, další pak netrpělivosti sudetských Němců ve vztahu ke snaze tyto spory vyřešit.

Po pěti letech podvracení a tajného boje nacistický totalitní režim uspěl ve snaze proměnit etnické rozdíly do krvavého konfliktu. Ve své studii z roku 2018 čeští historikové Vladimír Bružeňák a Josef Macke nazvané Morový rok 1938 popisují situaci, kdy po třináctém září 1938 a Hitlerově výbušném projevu na kongresu nacistické strany situace vyústila v utvoření paramilitantní, nacistické proxy organizace v sudetoněmeckých oblastech s názvem Freikorps. 

Freikorps se těšil z podpory Wehrmachtu a rovněž i organizace SA (Sturmabteilung) a v oblasti sudetoněmeckého pohraničí rozpoutal otevřené vojenské akce. Ty mířily proti československým vojenským a policejním složkám. Jejich cílem byli ale i němečtí sociální demokraté a Židé. Spolu s tím, jak se začaly na veřejnosti objevovat první protižidovské nápisy, začaly tyto skupiny pociťovat oprávněné obavy o vlastní bezpečnost a někteří se uchýlili až k útěku.

Tváří v tvář Hitlerovu vyhrožování válkou kvůli sudetoněmeckým oblastem Beneš celé týdny podporoval britské a francouzské stanovisko, které zahrnovalo plán na postoupení částečných teritoriálních ústupků ve prospěch Německa. Osekané československé území zasahující na německé území by v případě realizace tohoto plánu připomínalo jakési bradavičnaté výrůstky.

18. září nicméně přišlo britsko-francouzské ultimátum a Beneš se rozhodl jeho požadavkům vyhovět. Ultimátum zahrnovalo předat Německu všechny oblasti československého území na sudetoněmeckém pohraničí, kde německá menšina přesahovala padesátiprocentní hranici v poměru k celkovému počtu obyvatel.

Dejte nám zbraně!

Z Benešova pohledu neexistovala k přijetí požadavku Francouzů a Britů žádná myslitelná alternativa. Jenže 21. srpna se k velkému překvapení konala v Praze mohutná demonstrace, která se provalila hlavním městem a skončila přímo před Benešovým úřadem na Hradě. „Dejte nám zbraně,“ křičeli demonstrující. Stalo se to navzdory tomu, že Čechoslováci byli zahraničními diplomaty a analytiky v té době haněni coby „malý národ“ neschopný vzdorovat agresorům. Demonstrující lid ale kapitulaci Československa ostře odmítl.

Stovky demonstrantů toho dne vtrhli do areálu Pražského hradu a možná konfrontace s hradní stráží byla na spadnutí. „Chceme generála Syrového,“ dožadoval se dav. Když se starý legionář konečně objevil na balkóně, shromážděný dav mu provolával slávu. Svědkem této události byl Benešův skvělý a vlastenecky založený poradce Prokop Drtina. Z jeho svědectví se dozvídáme o tom, kdo poté, co Syrový k lidem promluvil, pomáhal bojovně naladěný dav rozpustit. Nebyl to nikdo jiný než populární písničkář Karel Hašler (později zahynul v nacistickém lágru) spolu s Benešovou manželkou Hanou.  

Nicméně to ani náhodou nebyl konec. Hned nazítří se v Praze sešlo čtvrt milionu demonstrujících a vláda československého premiéra Hodži byla vystřídána kabinetem generála Syrového. Beneš promluvil v rádiu. Stejně jako jindy i ve své nynější řeči jen následoval signály, které dostával z Londýna a z Paříže. „Ano, ano, ano,“ řekl tehdy Beneš Drtinovi. „Přečti si to. To je válka. Angličané nám radí, abychom mobilizovali,“ sdělil mu. Následně vydal rozkaz k mobilizaci československé armády.

Roosevelt apeluje na Beneše i Hitlera kvůli míru

26. září přichází zpráva ze Spojených států amerických. Odesílatelem není nikdo jiný než samotný prezident této velmoci, Franklin Delano Roosevelt. A osobně musím říci, že to není Rooseveltův nejlepší den. Roosevelt totiž apeloval jak na Beneše, tak na Hitlera, aby podnikli kroky nutné k zachování míru. Jenže tak učinil bez toho, že by rozlišil, kdo z dvojice je za rozpoutání aktuální politické krize odpovědný.    

Stalin nemohl poslat Rudou armádu

„Rusko,“ psal lord Edward Whitenton, tehdejší člen Chamberlainova kabinetu, „nám nenabídlo žádnou formu pomoci během krize v Československu a omezilo nabídky ze své strany pouze na sliby vágní a obecné povahy“. Ve skutečnosti ale Stalin nemohl vyslat Rudou armádu Československu na pomoc, a to už jen z geografických důvodů. Pokud by chtěl ve jménu Československa vojensky intervenovat, musela by jeho vojska překročit polské nebo rumunské území a Varšava ani Budapešť nebyly ochotny s tím souhlasit. Oba státy se totiž poučily o tom, že Stalinovo objetí, když k němu už jednou dojde, není tak docela „láskyplné“.

Ďábelský ruský diktátor nicméně věděl o Polsku jednu zásadní věc, a sice že je celé žhavé na to, provést vlastní vojenskou intervenci na československé území, a to v oblasti jižního Slezska. 24. září Kreml vyslal varování, ve kterém sovětská vláda vyjadřuje stanovisko, že takový akt ze strany Polska bude nahlížen jednoznačně jako agrese a povede k okamžitému vypovězení sovětsko-polské dohody o neútočení z roku 1932. Kreml zároveň připravoval i možný scénář, jak Čechoslovákům vojensky pomoci v případě, že by se postoj západních velmocí změnil. Jenže změna nikdy nepřišla.

Kafkovské Benešovo rozhodování

Mezitím, co Beneš proplouval mezi různými diplomatickými delegacemi, ignoroval ústavní požadavek, který jej zavazoval k tomu, aby o posouzení Hitlerových požadavků a rovněž i československých možností a variant, jak na ně reagovat, požádal Parlament. Opět se primárně zaměřoval na diplomatické signály, které vysílali lídři západních velmocí v Paříži a v Londýně. Jeho pozornost poutala i probíhající střetnutí v sudetoněmeckém pohraničí. Jenže Beneš se nezaměřoval na to, co by se dalo považovat ve vztahu k situaci za to nejpodstatnější, a sice na to, co se v té době odehrávalo v samotném Německu. Kdyby byl na Benešově místě jeho předchůdce Tomáš Masaryk, zcela určitě by těmto záležitostem pozornost věnoval. I tak nicméně Beneš situaci konzultoval s trojicí svých předních generálů. Dva z nich, jeho nejbližší spolupracovníci, souhlasili se stanoviskem, že je třeba, aby Praha kapitulovala. Třetí, stejně jako i Drtina a většina národa hájil myšlenku ozbrojeného odporu.

Strategické překvapení a rovnováha sil…

Všichni čeští generálové v době mnichovské krize věděli, že pokud Německo zaútočí, nebude se moci těšit ze strategické výhody, kterou v případě ozbrojeného konfliktu představuje moment překvapení. Hlavní přeshraniční komunikace byly v té době již zablokovány. Probourat se s buldozery přes těžké zátarasy by německé armádě trvalo v případě konfliktu několik dní. Celou to dobu by přitom čelili palbě odhodlaných československých vojáků z malých a pečlivě ukrytých pohraničních bunkrů. Dalším prvkem československé obrany byla i nedokončená varianta na francouzskou Maginotovu linii, tedy linie těžkého opevnění, která se táhla některými oblastmi Čech a Moravy. Československá vojenská strategie, pokud by došlo na její aplikaci, byla založena na předpokladu, že jak bude konflikt pokračovat, budou se bránící se jednotky časem muset stáhnout do hornatých oblastí Slovenska, případně Podkarpatské Rusi. Z těchto oblastí pak měli obránci v ozbrojeném odporu proti Němcům pokračovat, a to prostřednictvím partyzánského boje.

Německé síly měly oproti československým početní převahu šesti ku jedné. Československá armáda byla ale šestá nejpočetnější v Evropě, byla dobře vybavena zbraněmi a technikou vlastní, československé výroby. Všeobecná mobilizace byla schopna do zbraně přivést na 1,2 milionu mužů.

Jak ukázal pozdější vývoj, celé tucty výjimečných československých pilotů později skončily v britské RAF a pomohly odvrátit Spojené království od katastrofy. Zastánci myšlenky, že by se Československo mělo vojensky bránit, rovněž argumentovali tím, že pokud by došlo k ozbrojeným střetům s Němci, veřejné mínění na Západě by se časem obrátilo ve prospěch obránců Československa.

Hitler: S tímto národem nemohu jít do války

Překvapivě to, co zpravodajským službám západních mocností ve vztahu k situaci v Německu unikalo, byla skutečná nálada panující mezi obyvateli Berlína. Lze ji ilustrovat na popisu následující události. 27. září si nechal Hitler uspořádat přehlídku motorizované divize na jedné z berlínských tříd, Wilhelmstrasse. Německý diktátor stál na balkóně a prohlížel si procházející jednotky. Celé scéně přihlížely v tichosti i tisíce Berlíňanů. Nikdo z nich nejásal, nikdo nevykřikoval charakteristické „sieg heil“, nacistické pozdravy a ovace „vůdci“ se nekonaly. Hitler byl přístupem svých spoluobčanů hluboce poděšen. Erich Kordt, nacistický diplomat, vzpomíná na to, jak se Hitler po přehlídce vrátil v noci do svého apartmá. „S takovýmhle národem nemůžu jít do války,“ stěžoval si smutně v místnosti se zhasnutými světly.

Berlíňané zkrátka nebyli přesvědčeni o tom, že Čechoslováci a zároveň i Západ akceptují Hitlerovy požadavky a nebudou bojovat. Existují zároveň i zprávy o tom, jak se proti Hitlerovu nápadu provést invazi do Československa stavěli významní němečtí generálové. Generálplukovník Ludwig Beck, šéf generálního velitelství pozemních sil, dokonce zaslal tajný vzkaz britské vládě. „Dejte mi důkaz, že budou Angličané v případě napadení Československa bojovat, a Hitlerův režim ukončím,“ stálo v tajné nótě.

Později, v květnu 1938, napsal Beck prorocké memorandum. Zmiňuje v něm řetězec událostí, který časem povede k propuknutí války na dvou frontách a nové porážce Německa obdobně, jako tomu bylo v případě prvního světového konfliktu. 28. září, den před podpisem mnichovské dohody, se konspirátoři proti Hitlerovi setkali na vojenském velitelství v Berlíně. V jejich řadách nicméně převládl názor, že je vhodné počkat na to, co velmoci vyjednají následujícího dne v Mnichově.

Události mnichovské dohody již známe. Chamberlain a Daladier byli opětovně obelstěni Hitlerem. Jak zmiňuje český historik Karol Richter, Benešovi se roztřásla kolena. Puč německých spiklenců proti Hitlerovi se tak odsunul na neurčito. Podle Richtera přitom existovala šance, že pokud by Čechoslováci odpověděli okamžitě a vojensky, Anglie a Francie by tváří v tvář válečnému běsnění ve střední Evropě a masakrům mohly posléze přispěchat Praze na pomoc.

Válka proti civilizaci…

29. září se britští a francouzští lídři sešli v Mnichově s Hitlerem a skvělá příležitost překazit Hitlerovo vojenské dobrodružství byla jejich jednáním zmařena. Nyní měl konečně Chamberlain to, po čem tak dlouho toužil, tužku, papír a hodinovou rozmluvu s diktátorem, a rovněž vybojoval své „vítězství“, tedy že k předání sudetoněmeckých oblastí Hitlerovi dojde nikoliv prvního října, ale až desátého. „Jaký úžasný úspěch,“ utahoval si z Chamberlainova „vítězství“ sovětský ambasador Majský.

Na závěr konference Hitler vesele poskakoval kolem stolu. „Naši protivníci jsou malí červi. Viděl jsem je v Mnichově,“ chvástal se německý vůdce. Úspěšné zabrání sudetoněmeckých oblastí bez jediného výstřelu bylo v hlavním městě Německa přijato velmi pozitivně a Hitlerovi poskytlo i krytí pro jeho další plány.

Hitlerův oblíbený generál Wilshel Keitel, šéf velitelství wehrmachtu, nyní mohl svým velitelům zaslat následující rozkazy. Jejich první fáze zahrnovala obsazení sudetoněmeckých oblastí, které mělo být naplánováno tak, aby mohlo být co nejjednodušeji proměněno v zabrání a následnou okupaci celého Československa, tzv. operaci Grunn. Pokyn pro likvidaci celého Československa vydal Hitler 21. října.  

„Před rozhodujícím úderem na Západ,“ vzpomíná Winston Churchill, „se musel Hitler zajistit z boku, zlikvidovat československou armádu, československé letectvo atd., zatímco ve stejném okamžiku posílil vlastní síly o československé zbraně, letadla, munici a výborné zbrojovky.“ Teprve poté se Hitlerovy myšlenky rozvinuté v jeho díle Mein Kampf mohly skutečně rozvinout ve vší své hrůze.

V listopadu proběhly v Německu a v Rakousku pogromy na židovské obyvatelstvo během tzv. křišťálové noci. Přesunuly se až do Karlových Varů, kde oddíly sudetských SA vypálily překrásnou karlovarskou synagogu. Většina židovských obchodů byla zabrána Němci a Židé, kterým se nepodařilo dostat na Západ nebo do Palestiny, časem své životy skončili uvnitř plynových komor. Po válce se do Karlových Varů vrátilo pouhých 26 Židů. Jak sdělil britský král Jiří během svého posledního setkání s Janem Masarykem: „Vše, co nyní dělají (Hitler a Mussolini), je namířeno proti nám a proti civilizovanému světu.“      

Syndrom Mnichova  

Mnichovský syndrom je termín, který v roce 1973 vytvořila Golda Meyerová. Je výrazem pro hloupost západních zemí, které nepodpořily obležené demokratické státy tváří v tvář totalitnímu nepříteli. Takovým státem bylo například Československo v roce 1938 nebo Izrael v roce 1973 běhen jomkippurské války. Tváří tvář útoku agresivního a totalitního státu je největší chybou vůdců demokratického národa mít obavy z toho, v nezbytném případě odpovědět vojenskou silou. Vidina toho, že úspěšnost při vyjednávání lze dosáhnout prostřednictvím jednostranných ústupků, je pouhou iluzí. Ústupky v takových případech pouze zvyšují apetit.

Dr. Ing. Jiří Valenta je autorem publikace Sovětská intervence v Československu, 1968: anatomie rozhodnutí, s předmluvou zesnulého Alexandra Dubčeka. Valenta je bývalým profesorem na armádní postgraduální škole amerického námořnictva v Monterrey, v současnosti spolupracuje s izraelským centrem BESA (Begin-Sadat), Centrem pro strategická studia při Bar Ilanově univerzitě v Tel Avivu. Valenta je autorem a knižním editorem řady publikací. Je dlouhodobým členem prestižní Rady pro mezinárodní vztahy (Council on Foreign Relations).

Autor: Dr. Ing. Jiří Valenta

Přeložil a redakčně upravil Jonáš Kříž

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jiří Valenta, Leni Friedman Valenta

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Duhová Česká pošta. Podporujeme Prague Pride! vyhlásila hrdě. A dostala co proto

14:19 Duhová Česká pošta. Podporujeme Prague Pride! vyhlásila hrdě. A dostala co proto

Česká pošta oznámila, že se tento rok stává hrdým strategickým partnerem festivalu Prague Pride podp…