Úvodem svého rozhovoru vzpomíná Uhde na komunismus, o němž byl až do svých dvaceti let v roce 1956 přesvědčen, že je to velká myšlenka, která je přes všechny obtíže uskutečnitelná. V roce 1972 pak dle svých slov poznal, jaké to je, když se idea realizuje, na své vlastní kůži a definitivně prozřel. Pohovořil také o svém předsednictví v Radě České televize, což nikdy nebral jako politickou funkci. 

„Byli jsme sice obviňováni, že tam děláme politiku, ale mohu říct, že jsem za celou tu dobu nezažil jediný pokus, kdy by se mě někdo z politiků snažil ovlivnit,“ podotkl. Když nyní vnímá stížnosti na Českou televizi, která údajně straní migrantům a je neobjektivní, de facto se jí zastává. „Česká televize si klade za cíl informovat nestranně, ačkoliv se jí to ne vždy daří, ale je to velká vymoženost. Spíš si ale myslím, že ČT je někdy až příliš opatrná. Pořád kouká, aby se někdo nenaštval. Jako předseda Rady ČT jsem dva a půl roku zažíval, že jakmile nějaký politik nebyl pochválen, okamžitě psal: pane předsedo, dohlédněte, aby se to neopakovalo. Divné je možná i to, že se televize uprostřed osudových dějů často věnuje věcem, které by přináležely spíše do regionálního zpravodajství. Já si pak vše musím doplňovat poslechem CNN nebo německých a rakouských televizí,“ poznamenal. Televize by se podle něj měla věnovat svému poslání, kdy musí informovat o bouřlivé, stresující době plné rozporů. 

Původní text ZDE.

„Moje zkušenost je, že v ČT stále vládne strach, ale neumím to nijak dokázat. Už když jsem byl předsedou televizní rady, často za mnou přicházeli televizní zaměstnanci a vyprávěli mi různé otřesné historky, jak si počínají jejich nadřízení, jak dbají na protekci. Ale když jsem jim řekl, aby se mnou šli za generálním ředitelem, slyšel jsem jen: nenechám se vyhodit, mně je jedenapadesát,“ podotýká také Uhde k České televizi. Televizní revoluce se však neobává, hlavní otázkou dneška jsou podle něj například členství Česka v NATO, Evropské unii či ve světě Západu.