Blíží se výročí konce 2. světové války, které bude letos pravděpodobně více jiskřit, a to kvůli akci sudetoněmeckého sdružení v Brně koncem května. Organizátoři na německé i české straně akci zaštiťují potřebou konečného smíření. Jde o relevantní důvod?
Mám trochu obavu, že na německé straně je prioritním důvodem spíše připomínka takzvaného brněnského pochodu smrti, tedy procesu vysídlení brněnských Němců na přelomu května a června 1945. Výběr doby a místa konání jejich akce tomu dosti nasvědčují.
Bernd Posselt před několika dny zdůraznil potřebu smíření, jež chápe jako jediné východisko k řešení těchto problémů. Přímo uvedl, že „je potřeba vždy ty zločiny vidět jednotlivě“ a navíc přiznal, že nacismus byl oním prvotním hybatelem...
Jeho vyjádření na dané téma vypadají velmi uměřeně a smířlivě, ovšem jsou značně neúplná, mnohé pojmy zde chybí. Samozřejmě, že prvotním hybatelem byl „nacismus“, slušelo by se ovšem uvést, že onen „nacismus“ byl prvkem čistě německým. Řekněme to takto. V oné době ne každý Němec byl nacistou, ale každý nacista byl Němcem. Při hodnocení druhoválečných událostí máme nyní docela přenacistováno, ovšem ono reálné němectví se nám jaksi vytrácí.
České země byly ve dvou vlnách, v říjnu 1938 a v březnu 1939, okupovány (s výjimkou těšínského Zaolší) nikoli nějakými nacisty, ale německou brannou mocí. Pod dohodou z Mnichova se nachází podpis nikoli nějakého představitele Nacistátu, ale podpis vůdce a říšského kancléře Německé říše. Prezident Emil Hácha v polovině března 1939 odjel do Berlína, tedy hlavního města Německé říše, a byl nucen souhlasit s německou, nikoli s nacistickou „ochranou“. Okupaci českých zemí provedly německé státní instituce, okupační režim. Všechny jeho excesy a zločiny prováděly německé státní instituce, takže svalovat to na jakousi politickou stranu je sice pohodlné, ale vysoce zlehčující.
Tomu rozumím, co však Posseltova představa o „jednotlivých zločinech“?
Naprosto chápu, že dotyčný jako čelný představitel jisté komunity preferuje komentování zločinů té druhé strany a že se snaží bagatelizovat posloupnost. Také on by však měl chápat, že my preferujeme komentování zločinů jejich strany, přičemž zcela oprávněně zdůrazňujeme nejen pořadí, ale také množství. Řekne-li se Brno a červen, velmi k tomu pasují objekty Kounicových kolejí a stovky zavražděných českých mužů, žen a dětí v červnu 1942.
Rozumím, druhé stanné právo. Považujete tedy popravené na základě rozhodnutí stanných soudů za zavražděné...
Podívejte, nejsem právník, ale většina oněch popravených byla odsouzena stanným soudem za činnost prováděnou před vyhlášením stanného práva, takže vůbec neměli před stanný soud přijít. Nemluvě o velmi specifickém německém vyšetřovacím a soudním postupu při dokazování údajné viny. To je věcí právníků, aby případný právnický rébus rozmotali, a to případ od případu. Zde souhlasím s panem Posseltem, že je třeba „zločiny vidět jednotlivě“.
Můžete být konkrétní?
Zcela jistě. Božena Žižlavská, mladší sestra Oldřicha Pechala, velitele paravýsadku Zinc. Byla zatčena v nemocnici hned po porodu, právě narozené dítě jí bylo odebráno. Spolu se svým manželem Janem byla popravena v Kounicových kolejích 12. června 1942 na základě rozhodnutí německého stanného soudu v Brně. Co dotyčná stihla udělat po vyhlášení stanného práva dne 27. května 1942? Již tři týdny byla vězněna a jediným důvodem bylo příbuzenství s příslušníkem čs. branné moci v zahraničí, jenž se jako dobrovolník nechal vysadit na okupovaném území. Byla popravena pět týdnů po narození dcery Jany, která zemřela o další dva týdny později, po pouhých jednapadesáti dnech života. Takže zde máte hned dva „jednotlivé zločiny“ německé okupační moci, spáchané na zcela nevinných českých obětech. Přičemž nelze vyloučit, že její popravě přihlíželi někteří brněnští němečtí obyvatelé jako divadelnímu představení a dobře se přitom bavili.
Takže můžeme hovořit o 360 000 jednotlivých zločinech?
Jste pro zastropování marží na benzinových pumpách?Anketa
Je to však jediné úplné číslo, které lze ohledně československých obětí získat. Pokud však jde, jak uvádíte, o přesný součet nepřesných odhadů, čí je to vina, že nemáme přesnější data?
Váš zastřený šťouchanec do historické obce je zcela oprávněný. Bohužel, v České republice máme pouze dva přesné počty obětí v dílčích kategoriích. První vznikl již před sedmi desítkami let. Na zdech Pinkasovy synagogy bylo v první fázi uvedeno 77 297 konkrétních jmen židovských obyvatel Čech a Moravy, kteří se stali oběťmi německé okupace. Předpokládám, že od té doby byl počet jmen poněkud navýšen, ale přesné informace mi chybí. Druhý seznam vznikl před dvěma desítkami let a měl jsem možnost se na jeho vytvoření podílet. V roce 2005 jsme dali pod patronací Vojenského ústředního archivu dohromady 5 854 jmen padlých a nezvěstných vojáků, příslušníků jednotek československé branné moci v zahraničí. I kvůli tomuto druhému seznamu obětí jsem vůči jakýmkoli odhadům skeptický.
Aha, takže jak se liší celkový počet padlých a nezvěstných z onoho vámi zpracovaného jmenného seznamu od odhadu z padesátých let?
Nemám onu práci z roku 1956 přímo k dispozici, ale pokud si vzpomínám, tak ony vojenské ztráty byly odhadnuty souhrnně na 10 000 osob.
Existuje však novější materiál, který na počátku 90. let zpracoval doktor Škorpil. Ten provedl vcelku podrobný rozbor celé problematiky, hlavní pozornost ale věnoval obětem koncentračních a vyhlazovacích táborů. Přitom celkové ztráty snížil z 360 000 osob na 337 až 342 000 osob a na rozdíl od starší studie specifikoval, kterých národností (Češi, Slováci, Židé, Romové, němečtí antifašisté) se týkají. I zde jsem však skeptický, protože padlé a nezvěstné odhadl na 5 600 osob na východě a 1 200 osob na západě. Disproporce se jmenným seznamem je tak výrazně nižší (odhad z roku 1956 byl vyšší o 71 %), ale přesto činí značných 16 %.
Vím, že se zabýváte vojenskými dějinami, takže lze říci, že v této oblasti máte „odpracováno“, ale přesto, jak by se mělo dále postupovat?
Nejsem si jist, zda jsme schopni dát dohromady celkové československé ztráty, tedy obyvatelstva na území ze září 1938. Přece jen, Československo bylo v letech 1938 až 1939 důkladně rozbito a jeho části se staly součástí Protektorátu Čechy a Morava, Slovenské republiky, Německé říše, Polské republiky (do podzimu 1939) a Maďarského království. Podle sčítání lidu z roku 1930 u nás žilo konkrétně osm národností – cikánská, československá, maďarská, německá, polská, rumunská, ruská a židovská. Tady by se asi muselo postupovat cestou úplného seznamu všech obyvatel podle matrik, přičemž by bylo třeba mezinárodní spolupráce prakticky se všemi sousedy. Co je však jistě zvládnutelné, je zpracování jmenného seznamu českých obětí okupace. Tedy popravených a zavražděných za odbojovou činnost či příbuzenství s odbojáři, zemřelých a umučených ve vězeních a koncentračních táborech, postřílených při pochodech smrti, zahynulých při bombardování, padlých v bojových akcích na všech válčištích, padlých i povražděných při guerillové činnosti a během povstání v posledních dnech války, případně zemřelých na následky věznění v prvních týdnech a měsících po osvobození.
Proč se domníváte, že by to bylo zvládnutelné? Nezvládlo se to za osm desetiletí...
Mám obavu, že se to nezvládlo hlavně z toho důvodu, že se to zvládnout nechtělo. Podívejte se na nedávnou kauzu Lidice. Jedna z obětí byla záměrně zamlčována ještě 30 let po revoluci, a ředitelka památníku, která ji mezi oběti zařadila, byla následně odvolána, aby uvolnila místo člověku, který onu osobu ve své publikaci cíleně pominul. Máme k dispozici tři vědecké či pseudovědecké instituce, Ústav soudobých dějin Akademie věd ČR, Vojenský historický ústav (VHÚ) a Ústav pro studium totalitních režimů. Všechny zde straší a čerpají finance v řádech stovek milionů ročně, a to dlouhou řadu let. Všechny halasně uvádějí, že se také zabývají obdobím let 1939 až 1945, ale o nějakých konkrétních výsledcích komplexnějšího charakteru není nic známo. Téměř odpracováno má tedy VHÚ, ale – jako obvykle – jen díky tomu, že jejich práci udělal někdo jiný.
Možná na zpracování nezbývají finance?
Podívejte, uniformovaný odhalovač sviní a jeho banda spřízněných darmožroutů jen v roce 2024, tedy podle oficiálních informací poskytnutých vloni v únoru premiérem Fialou, vyčerpali 43 550 000 z řádného rozpočtu a 6 300 000 korun z mimořádného účtu na Ukrajinu. Ptáme-li se, jaký reálný přínos jejich činnost (neodvážím se napsat práce) měla, jaký byl její výsledek, odpovědět lze jedním slovem. Jsa slušně vychován, opíši to slovy „prakticky žádný“. Za desetinu jejich rozpočtu, rozdělené do dvou až tří let, by jakýkoli graduovaný historik, který se v problematice aspoň rámcově vyzná, dokázal onen jmenný přehled vytvořit. Naše samozvané kavárenské elity při každé možné příležitosti žvaní o statečnosti a odhodlání tvůrců a obnovitelů republiky, ale nejsou schopny zajistit, aby byla známa jména těch, kteří v boji proti německé okupaci obětovali to nejcennější, své životy. Máme vůči těmto mrtvým čestný dluh, který však – jak se zdá – zatím nehodláme splácet.
Psali jsme:
Práce autora se řídí redakčními zásadami ParlamentníListy.cz.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Přidejte si obsahový box PL do svých oblíbených zdrojů na Hlavní stránce Seznam.cz. Děkujeme.
sledujte náš YouTube kanál ParlamentníListy TV. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Je v pořádku, že se bude sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu konat v Brně?
