Rok 1990 vnesl do české společnosti velká očekávání. Osobně se domnívám, že díky vyváženým ramenům Václava Havla a Václava Klause se v mnoha směrech naplnila. Devadesátá léta byla opravdu časem průlomu v oblasti svobody slova. Sám jsem si jí vrchovatě užil. Nenapadlo mě mít strach. Až do otřesu, kterému se říká „sarajevský atentát“. Přímočarost, které jsme si do té doby užívali, poprvé nahlodaly intriky, nečestnost, zákulisní machinace, podporované různými kapitálovými skupinami. Většina lidí si ten signál špatně vyhodnotila. Zcela neracionálně se nechali vtáhnout do „spacákové revoluce“ v budově zpravodajství České televize, aniž tušili, že někteří navazují na „sarajevský atentát“ a pokoušejí se ČT privatizovat.

Situace se zdánlivě uklidnila, ale ti lidé se nevypařili. Začali užívat moc televizní obrazovky podle not, které jim byly zadávány. A sami kousek přidali. Nebo ubrali. Dalo by se pro příklad ukázat na četné kauzy.

Namátkou z posledních let kauza Lysolajské pozemky > starosta a současně náměstek primátora Hlubuček > Dopravní podnik. A osoby s tou kauzou spřízněné. V té kauze se točily stovky milionů korun. Ocituji bývalého šéfa ÚOOZ Roberta Šlachtu: „Ano, čtete dobře, pořad se točil už v říjnu 2019 a minimálně na začátku roku 2020, kdy generální ředitel ČT tenhle dopis (anonym, který obsahoval detailní informace – moje pozn.) dostal, tedy měl informaci o tom, že v Reportérech ČT mají všechny materiály ke kauzám Lysolaje a Palmovka. Reportáž zastavili.“