Co se podle Petra Millera tehdy povedlo? „Zmobilizovat obrovský, koordinovaný protest. Ke spokojenosti Václava Havla, ale i nás, spousty dalších bezejmenných organizátorů, kteří se k tomu dostali více méně náhodou. Takže – povedla se náměstí.“ Naopak, dle Millera se nepodařila naplnit očekávání lidí. „Všichni měli za to, že si polepší zvoněním klíčů a horováním pro kapitalismus, o němž ovšem nikdo nevěděl, jak v praxi probíhá. Nečekalo se, že to bude mít obrovské sociální důsledky. Že oběť, kterou lidé musí přinést, bude obrovská.“ Domnívá se bývalý politik.
„Proto po třiceti letech panuje tak obrovské zklamání. Ti, proti kterým se bojovalo, jsou zase nahoře – estébáci, komunisti, zkrátka všichni, kteří za minulého režimu škodili. Skoro se zdá, že takoví jedinci jsou nezničitelní.“ Dodal.
V čem podle něj pramení zklamání spousty lidí z polistopadových událostí? „Problém je, že i v kapitalismu se musí pracovat. Možná daleko intenzivněji. Navíc nad prací musíte sami myslet, nikdo druhý to za vás neudělá. Jó, za komunismu se razilo: ‚Nemyslete, od toho máte stranu, ve fabrice mistry‘. Dneska je to jinak. Říká se: ‚To ty mysli‘. V tom tkví zklamání spousty lidí. Oni sami se najednou musí namáhat.“
Pak Petr Miller zavzpomínal na dobu, kdy v listopadu 1989 organizoval mezi dělníky stávkové hnutí a nakonec na protirežimní demonstraci na Václavském náměstí přivedl několik tisíc pracujících z ČKD. K Václavu Havlovi třeba řekl: „Nikdy předtím jsme se neviděli, popravdě mě ani nezajímal. Jakmile jsme ale chtěli využít listopadové situace, bylo nutné to s ním a jeho lidmi koordinovat. Kvůli plánovanému průvodu nám sice různí mistři z fabriky vyhrožovali, věc už ale pokročila tak daleko, že jsme na ně nedbali.“
Miller také popsal kuriozní způsob, jakým se stal ministrem práce ve federální vládě: „Po jedné demonstraci jsem se vrátil domů a zazvonil telefon. Na druhé straně se ozvalo: ‚Hele, děláme federální vládu, jsi navržený na ministra. Zavoláme ti ještě v deset, jestli souhlasíš‘. Napadlo mě, že si někdo dělá legraci. Jenže za chvíli telefon zvoní zase. A hlas dodává: ‚Jo, promiň, já ti zapomněl říct, že jde o ministerstvo práce a sociálních věcí‘. Musel jsem si pak v novinách zjišťovat, čím se tohle ministerstvo vůbec zabývá. Zároveň jsem v sobě ale měl, že už se mi něco přece jen podařilo. A že když vám někdo chce svěřit takový úkol, přece nemůžete být srab a utéct. Zkusil jsem to.“ Říká.
Jeden čas byl mezi lidmi jako politik velice populární: „V jednu chvíli jsem byl čtvrtý – za Havlem, Dubčekem a Komárkem. Klaus? Ten byl až jedenáctý. Postupem času se to ale začalo měnit. Bohužel – já byl věrozvěstem špatných zpráv. Říkal jsem, že lidi musí dělat, že s důchody to nebude valné. Slýchal jsem proto: ‚Jak chcete být znovuzvolený? Podívejte na Klause!‘ Bohužel… Kdyby tenkrát lidé méně poslouchali Klause, možná bychom byli někde jinde.“ Myslí si Miller.
S rozpadem Československa se Miller z politiky stáhl. Období po odchodu z veřejného života popisuje takto: „Zkraje to pro mě byla těžká doba. Když má druhá žena zjistila, že už nejsem ministr, přestala o mě mít zájem. Já jí tvrdil, že se uživím i v kovárně. A ona se zděsila, že s kovářem přece nebude žít. Takhle to v mém životě prostě plynulo. První dítě jsem měl ve dvaapadesáti, dvakrát jsem se rozvedl. Začal jsem podnikat v poradenství, skončilo to ale tak, že jsem si raději pořídil vinotéku. Pak mě oslovil Marián Čalfa, že bych mohl v Chemapol Group dělat personalistiku. Nějakou dobu jsem tam působil jako ředitel odboru lidských zdrojů. Pak se o tom ale asi dozvěděl můj bývalý přítel Miloš Zeman, takže se postaral, abych o to místo přišel. V průběhu dalších let jsem měl na starosti rekonstrukci zámku v Napajedlech, dělal jsem ředitele lidských zdrojů v ČEZ, taky jsem se dostal na ministerstvo kultury. Opět jsem si otevřel vinotéku, nakonec jsem odešel do důchodu.“
Jeho vztah s dnešním prezidentem Zemanem je také velice zajímavý: „Nás dva si po dvaadevadesátém zavolal podnikatel Šlajer. Já se předtím s Milošem nikdy nekamarádil, nebyl mi sympatický. Šlajer ale navrhl, abychom založili vlastní stranu. A Zeman přišel s tím, že by bylo dobré dostat se do nějaké již fungující strany a přetvořit ji k obrazu svému. Vybrali jsme sociální demokracii. Právě tehdy měl být volený její nový předseda, Zemanovi jsem tedy navrhnul, abychom spolu utvořili tandem. Já být předsedou nechtěl. Jasně jsme se dohodli, že pokud vyhraje, rád bych byl leda zpátky ministrem práce a sociálních věcí. Jenže pak nastal průšvih, začal ve mně totiž vidět soupeře.“ Říká bývalý ministr.
Za prezidentské působení Zemana taky nechválí: „To je celý Miloš Zeman. Zahleděný do své funkce. Snaží se to dělat tak, aby si vždycky zachoval rozhodující pravomoc. Nechce být pouhým kladečem věnců. S Vaškem Klausů mají hodně společného. Vašek to ale dovede podat přece jen přijatelnějším způsobem. Miloš je bohužel už tak zahleděný do sebe, že ztrácí soudnost.“ Domnívá se Miller.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
