Již v druhé polovině 19. století se zdálo, že nejen „bůh je mrtev“, ale že umírá i filosofie. Nelze popřít, že všechny filosofické koncepty vytvořené později, snad vyjma původního, uměřeného a eticky zaměřeného pragmatismu, měly jen okrajový a časově limitovaný význam. Sama filosofie však svůj význam neztratila, hlavně proto, že musela řešit nově narůstající problém – jak integrovat další vědní i „nevědní“ obory.    

Největším novodobým filosofem, teologem a politikem, především díky mimořádně širokému a hlubokému záběru, výjimečné soudnosti, sokratovské pokoře, schopnosti naslouchat a důslednému realismu byl „nadnárodní intelektuál z vídeňského prostředí“, polyhistor Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937). Všechny základní teze jeho ideové soustavy dodnes platí a je možno je pouze doplňovat, rozšiřovat a aktualizovat. Jeho učení je proto možno spolu Weberovým a Popperovým považovat za středobod modernistické filosofie.

Tento „génius s geniální pamětí“ do svého ideového systému po Aristotelově vzoru integroval naprostou většinu před ním vytvořených relevantních a nadčasových tezí. Jako jediný dovršil renesanční návrat k antice a její řecké vitalitě, neboť podobně jako Sokrates „obrátil filosofii k člověku“,„vrátil ji na zem“. Svou prozíravost hraničící s neomylností prokázal nejen ve filosofii, ale též v politice, zejména za mimořádně složité a měnící se situace za 1. světové války, kdy bojoval „sám proti Rakousku-Uhersku“, nedopustil se žádné zřetelnější chyby, a zvítězil.

Jako jediný do svého ideového systému v adekvátní míře zahrnul i psychologii a umění. Umění považoval za v jistém ohledu nadřazené vědám, neboť „opravdový umělec nepotřebuje abstrakční berlu“, „doniká k jádru věcí“ a „co jednou poznal, poznal naprosto správně a pro všechny doby“.

Dalšími hlavními osami jeho učení byly humanismus a demokratické ideje, ústící v pedagogiku, sociální pedagogiku a terapii, jak to napsal českobratrský evangelický teolog Josef L. Hromádka: „Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a na výklad moderní mravně společenské krize, jednak na hledání cest a léků, jak chorému a nešťastnému člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a ke svobodě pod vládou práva a lidskosti.“ 

Nedílnou součástí bylo i jeho „nové náboženství“ blízké unitarismu, převyšující ho ovšem ideovou krystaličností a systémovostí, omezením přílišného „postmoderního“ pluralismu a liberální tolerance, a požadavkem účinné veřejné, zejména politické angažovanosti.

Víru v boha chápal jako „nejrozumnější hypotézu“ pramenící z fascinace světem a postavenou na argumentu vyslovenému Tomášem Akvinským, že „účelnost přírody nemůže být sama od sebe“, avšak připouštěl i agnosticismus a ateismus. Sám praktikoval ryze osobní víru a církve považoval za nepotřebné.

V přibližně stoletém odstupu lze též ocenit, že „ovlivnil svou dobu víc než kterýkoli filosof před ním“,  jak to napsal francouzský historik Alain Soubigou, a že „Masarykova 1. československá republika byla nejotevřenější společností, které kdy spatřily světlo světa“, jak to prohlásil rakouský filosof Karl R. Popper.

Jediné co lze Masarykovi vytknout je, že nedocenil Budhu a Sokrata, že naopak přecenil Platona a zejména Ježíše, a že do jisté míry podlehl osvícenskému optimismu. Překonán byl zejména v pojetí humanismu a humanitní demokracie, které dnes doplnily, resp. by měly doplnit a rozšířit méně antropocentrický ekologismus a obecně etistní demokracie.    

Ve světě je v současné době jako myslitel a politik nedoceněn, skoro zapomenut, jednak proto, že byl „jen“ Čechoslovákem, jednak proto, že jako filosof sokratovské mentality a bytostný politik po sobě nezanechal ucelené písemné dílo, snad vyjma knih Světová revoluce a Hovory s TGM. Jeho žáci, s výjimkou filosofa a spisovatele Karla Čapka, nedokázali vyjádřit vnitřní logiku jeho učení, vzájemnou propojenost univerzalistických „pevných drnů“ jeho systému, a kongeniálně ho interpretovat. Částečně úspěšní v tom byli pouze filosof Karl R. Poper a myslitel a politik Václav Havel, avšak to, že těžili hlavně z něj, nikdy plně nepřiznali.