Již v druhé polovině 19. století se zdálo, že nejen „bůh je mrtev“, ale že umírá i filosofie. Nelze popřít, že všechny filosofické koncepty vytvořené později, snad vyjma původního, uměřeného a eticky zaměřeného pragmatismu, měly jen okrajový a časově limitovaný význam. Sama filosofie však svůj význam neztratila, hlavně proto, že musela řešit nově narůstající problém – jak integrovat další vědní i „nevědní“ obory.    

Největším novodobým filosofem, teologem a politikem, především díky mimořádně širokému a hlubokému záběru, výjimečné soudnosti, sokratovské pokoře, schopnosti naslouchat a důslednému realismu byl „nadnárodní intelektuál z vídeňského prostředí“, polyhistor Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937). Všechny základní teze jeho ideové soustavy dodnes platí a je možno je pouze doplňovat, rozšiřovat a aktualizovat. Jeho učení je proto možno spolu Weberovým a Popperovým považovat za středobod modernistické filosofie.

Tento „génius s geniální pamětí“ do svého ideového systému po Aristotelově vzoru integroval naprostou většinu před ním vytvořených relevantních a nadčasových tezí. Jako jediný dovršil renesanční návrat k antice a její řecké vitalitě, neboť podobně jako Sokrates „obrátil filosofii k člověku“,„vrátil ji na zem“. Svou prozíravost hraničící s neomylností prokázal nejen ve filosofii, ale též v politice, zejména za mimořádně složité a měnící se situace za 1. světové války, kdy bojoval „sám proti Rakousku-Uhersku“, nedopustil se žádné zřetelnější chyby, a zvítězil.