Politikům se dostává více pozornosti, než bývá zvykem, protože jejich slova znějí dramaticky. Není divu, že verbální radikalismus prožívá konjunkturu. Palba internetových grafomanů se nevyhýbá nikomu a ničemu, a svůdné síle děsivých vizí budoucnosti se těžko ubráníme.

Uvážlivé hlasy se stávají ohroženou specií veřejné komunikace, v Česku ještě výrazněji než třeba v Německu. Vis-à-vis lidské tragédii přicházejících uprchlíků je nejpřekvapivější, jak lehkovážně se politici a publicisté vyjadřují o tak významných historických jevech jako migrace, multikulturalita, homogennost a globalizace, aniž by přihlíželi ke zkušenostem z minulosti. Následující mini-dávka zkušeností z českých a německých dějin je příspěvkem k orientaci na dnešním rétorickém kolbišti.

O migraci

Vlny migrace a kolony uprchlíků nejsou zdaleka tak novou zkušeností Evropanů, abychom museli propadat panice. To ukazují třeba běžné zmínky o tom, že jsme svědky největší vlny migrace v Evropě od druhé světové války. Na první pohled sice vyzařují zastrašující poselství, ale historicky vzdělaný čtenář ví, že jde o zkušenost nedávnou, která nás může uklidnit.

Podle odhadů Mezinárodní organizace práce v Ženevě se již v roce 1943 nacházelo 30 milionů Evropanů z nejrůznějších důvodů jinde než ve svých předválečných domovech. Brzy nato evakuovaly nacistické úřady mezi srpnem 1944 a dubnem 1945 přes deset milionů Němců. Stejný počet cizinců zažil konec války v Německu, odkud byli poté postupně repatriováni. Zároveň tam bylo ve stejné době přesídleno na pět milionů Němců z Polska, ČSR a Maďarska. Mluvíme-li dnes o tisících, desetitisících a statisících uprchlíků, pak je užitečné uvědomit si zásadní rozdíly ve statistické dimenzi obou srovnávaných zkušeností. Jinak bychom totiž mohli propadnout emotivně insinuované představě, že jsme se ocitli v podobné situaci jako Evropa před 70 lety.

A jak Evropa svou tehdejší vlnu migrace zvládla? O repatriaci a reintegraci lidí zavlečených nacisty se moc nemluvilo. O postižené se postaraly jejich vlastní státy s podporou velmocí. Daleko častěji bývala řeč o poměrech v Německu. V západním světě a zejména v Německu kolovaly strašidelné vize katastrofických následků, které mělo přinést poválečné přesídlovaní Němců do hladovějícího a rozbombardovaného státu, rozkládajícího se na menším území než dříve. Demografické prognózy o nadcházejícím přelidnění prožívaly konjunkturu: „Naše země bude schopna uživit nanejvýše 40 milionů lidí, ale bude tam žít přes 60 milionů obyvatel," prohlásil v roce 1946 budoucí spolkový kancléř Konrad Adenauer. Obavy před prý hrozící radikalizací přesídlenců byly posilovány tvrzením, že nouze je povede k náchylnosti ke komunismu. Porýňan Adenauer se dokonce obával pruských tradic, které prý přesídlenci z východu vnášeli do údajně vyspělejší západoněmecké kultury.