Dnes známý slogan „Willkommen“ (Vítejte) si totiž nevymyslela až počátkem září Angela Merkelová, a ani to nebyla ona, kdo by kolonám uprchlíků otevřel dveře do Německa, jak dodnes tvrdí neinformovaní komentátoři. Ty přicházely již dříve. Dnes pečujeme o něco přes sto osob, které nám byly přiděleny podle celoněmecky uplatňovaného klíče. Většinou jde o rodiny ze Sýrie, ale nechybí ani Afghánci, Albánci a další. V celém okrese s asi 120 000 obyvateli je dnes 586 uprchlíků, a do konce roku jich má být 724.

V Apenu jsou ubytováni v bytech, které pro ně obec pronajímá. Mají zajištěny náklady na bydlení a zdravotní pojištění, děti chodí do místních škol a manželským párům je vypláceno asi 650 eur měsíčně na stravu a ostatní výdaje. Kromě toho zajišťuje náš okres přechodné ubytování dalším nepravidelně přijíždějícím uprchlíkům, kteří jsou teprve v procesu registrace a budou poté přiděleni jiným krajům země.

O příchozí pečuje kromě obce, církevních zařízení a škol asi třicet dobrovolníků. Každá rodina má svého patrona, na kterého se obrací se svými problémy. Jednou týdně se všichni scházíme u kávy a koláčů poskytovaných zmíněným Willkommens-Café střídavě v prostorách evangelicko-luteránské církve a nezávislých evangelických církví. Dobrovolníci se navíc setkávají jednou měsíčně k odborným přednáškám a diskusím o nových nápadech a naléhavých otázkách. V našem venkovském prostředí se jedná vesměs o osoby spjaté sousedskými vztahy, ale duší a nezbytnou koordinátorkou všeho je šéfka místního centra Diakonie, tj. celoněmecké sociální organizace evangelíků a obdoby Caritas v katolických oblastech či Charity v Česku.

Problémy komunikace

Jak se dnes v Apenu žijící uprchlíci cítí, netuším. Zatím se jen pokouším představit si, jaké asi pocity vzbuzuje nezáživná severoněmecká rovina za podzimně mlhavých dnů v lidech uvyklých barevnému a halasnému životu jižanů. Sami působí vesměs nejistě, ale šťastně, vděčně a snaživě. To alespoň vyzařují jejich tváře, vřelá pozvání k šálkům čaje či arabské kávy a ten či onen dáreček. O jejich zkušenostech, motivech útěku a pocitech zatím více spekulujeme, než víme, protože se s nimi nedomluvíme.

Já podporuji rodinu ze syrského města Baniyas, sestávající z manželů, desetileté dcery a patnáctiletého syna. Než dorazili před asi osmi týdny do Německa, cestovali téměř rok, včetně několikaměsíčního pobytu v Turecku. Tatínek, námořní inženýr, a syn se pokoušejí uplatnit znalosti hrstky anglických slov, maminka se snad někdy učila francouzsky, ale zbylo jí v hlavě ještě méně slovíček než jim. Ode mne nic moc nepotřebují, a já se pokouším nadchnout je pro víru, že když se každý den naučí deset německých slov, budou na tom za tři měsíce docela dobře. V každodenní němčině se totiž prý užívá asi 1 000 slov. Zatím nevím, jak to dopadne.