K těm pozorným zachycovatelům a analytikům  ne/zjevené reality, patří historici umění, překladatelé, divadelní a filmoví kritici, publicisté, autoři scénářů (třeba Jean-Claude Carriere), režiséři (Miloš Forman) ad.

Rád přiznávám, že výrazným referenčním dojmem na mě nedávno zapůsobil příspěvek Pavla Kaliny, historika umění ze dne 24. listopadu. Bienále skončilo, zapomeňte. Autor zde říká: „Skončilo další bienále, bienále všech budoucností světa. Co se změnilo oproti dřívějším rokům? Bienále je stále méně jen v Benátkách. Bienále už dávno začíná v našem monitoru. Hned v květnu jsme si všichni mohli na svých smartfonech otevřít první autoritativní recenze pro celý angličtiny mocný svět. A jak šel čas, mohli jsme stále více online sledovat obrázky a videa, která se objevila na síti. Bienále tak máme stále více doma a známe ho ještě dřív, než vystoupíme z parníku.“

Pavel Kalina také citlivě reaguje na pojetí instalace Christophera Büchela, které označuje, za skandální jednání. K tomu praví: „Letošní bienále zažilo i nefalšovaný skandál, když Christoph Büchel předělal nepoužívaný kostel Santa Maria Misericordia na mešitu, která začala být skutečně využívána (Itálie na rozdíl od islámumilovného Německa nepodporuje jejich výstavbu, takže v zemi je doslova několik legálních mešit). Kostel patrně není odsvěcený, protože církev sice kostely někdy nevyužívá, ale neodsvěcuje, a rozhodně není bezvýznamný, protože nejstarší stavební fáze se tu datuje do 10. století. Kostel byl navíc součástí komplexu Scuola della Misericordia, jednoho z benátských náboženských bratrstev, která byla pro život tohoto města tak typická – dokud normálně žilo.“

V dalším pokračování svého sdělení dochází k názoru, že transformovat benátský kostel na mešitu naprosto nerespektuje dějiny města. Jedná se o to, že Benátky ač byly kosmopolitním prostorem, tak jejich tři sta let existence bylo rámcováno bojem o přežití vůči protivníkovi, kterým byla Osmanská říše. Jak je dostatečně známo, tak občanská společnost se vytvářela nikoli až v době osvícenství, ale už s rozvojem cechů, vznikem zastupitelstev italských městských států, vzájemnou diplomacií, což bylo podmíněno i vznikem manufaktur a výrobou předprůmyslového charakteru.

Pavel Kalina není naštěstí politicky korektní (deformující), zůstává u fakt a konstatuje, že Büchel nezvolil právě citlivý přístup k místní komunitě. Bienále přitom využívá i další sakrální prostory, například velšský projekt byl situován do kostela Santa Maria Ausiliatrice, a proto má jistě zájem s obyvateli města, které půl roku okupuje, rozumně vycházet. Bylo by zajímavé a interkulturně podnětné přeměnit nějakou mešitu na kostel. (zvýraznění od autora)