František Kuba: Mešita v kostele…

K těm pozorným zachycovatelům a analytikům ne/zjevené reality, patří historici umění, překladatelé, divadelní a filmoví kritici, publicisté, autoři scénářů (třeba Jean-Claude Carriere), režiséři (Miloš Forman) ad.

Rád přiznávám, že výrazným referenčním dojmem na mě nedávno zapůsobil příspěvek Pavla Kaliny, historika umění ze dne 24. listopadu. Bienále skončilo, zapomeňte. Autor zde říká: „Skončilo další bienále, bienále všech budoucností světa. Co se změnilo oproti dřívějším rokům? Bienále je stále méně jen v Benátkách. Bienále už dávno začíná v našem monitoru. Hned v květnu jsme si všichni mohli na svých smartfonech otevřít první autoritativní recenze pro celý angličtiny mocný svět. A jak šel čas, mohli jsme stále více online sledovat obrázky a videa, která se objevila na síti. Bienále tak máme stále více doma a známe ho ještě dřív, než vystoupíme z parníku.“

Pavel Kalina také citlivě reaguje na pojetí instalace Christophera Büchela, které označuje, za skandální jednání. K tomu praví: „Letošní bienále zažilo i nefalšovaný skandál, když Christoph Büchel předělal nepoužívaný kostel Santa Maria Misericordia na mešitu, která začala být skutečně využívána (Itálie na rozdíl od islámumilovného Německa nepodporuje jejich výstavbu, takže v zemi je doslova několik legálních mešit). Kostel patrně není odsvěcený, protože církev sice kostely někdy nevyužívá, ale neodsvěcuje, a rozhodně není bezvýznamný, protože nejstarší stavební fáze se tu datuje do 10. století. Kostel byl navíc součástí komplexu Scuola della Misericordia, jednoho z benátských náboženských bratrstev, která byla pro život tohoto města tak typická – dokud normálně žilo.“

V dalším pokračování svého sdělení dochází k názoru, že transformovat benátský kostel na mešitu naprosto nerespektuje dějiny města. Jedná se o to, že Benátky ač byly kosmopolitním prostorem, tak jejich tři sta let existence bylo rámcováno bojem o přežití vůči protivníkovi, kterým byla Osmanská říše. Jak je dostatečně známo, tak občanská společnost se vytvářela nikoli až v době osvícenství, ale už s rozvojem cechů, vznikem zastupitelstev italských městských států, vzájemnou diplomacií, což bylo podmíněno i vznikem manufaktur a výrobou předprůmyslového charakteru.

Pavel Kalina není naštěstí politicky korektní (deformující), zůstává u fakt a konstatuje, že Büchel nezvolil právě citlivý přístup k místní komunitě. Bienále přitom využívá i další sakrální prostory, například velšský projekt byl situován do kostela Santa Maria Ausiliatrice, a proto má jistě zájem s obyvateli města, které půl roku okupuje, rozumně vycházet. Bylo by zajímavé a interkulturně podnětné přeměnit nějakou mešitu na kostel. (zvýraznění od autora)

Aniž by to byl můj předjímaný záměr, tak se opět ocitáme v kalných proudech katolického duchovního provozu, kde, jak se lze domnívat, stále převládají praktiky Benedikta XVI., které se promítají přes biskupství, vikariáty, až na fary a farní společenství. Dnes se nikdo neptá, zda už nedošlo k nevratnému poškození jádra Kristova učení? Jako bychom se znovu a znovu dostávali do syndromu otáčecích dveří vatikánské kurie. Kde je ten klín věřícího rozumu, vražený do podlahy, kterým lze zastavit rotace pedofilních kněží, nunciů a finanční skandály? Odpočívá v Pokoji. Byl jím vlivný italský kardinál Carlo Maria Martini, který zemřel ve věku 85 let.

Krátce před svou smrtí prohlásil, že katolická církev zaostává za současnou dobou o dvě stě let a pomůže jí jen radikální změna a uznání vlastních omylů.

Tento jezuita od 17 let velmi dobře věděl, o čem hovoří. Blíže pak jeho původní spisy pro veřejnost, které se staly bestselery.

Jeho analýzy byly naprosto přesné. „Současná podoba církve je 200 let pozadu proti reálnému vývoji. Církev je unavená. Naše kostely jsou velké a prázdné a církevní byrokracie sílí, naše rituály a sutany jsou pompézní,“ řekl Martini, dlouholetý milánský arcibiskup, v rozhovoru pořízeném několik týdnů před smrtí, který vyšel v sobotu v listě Corriere della Sera.

Podle Martiniho, o němž se v roce 2005 hovořilo jako o možném následníkovi Jana Pavla II., není jiné východisko, než uznání vlastních chyb a radikální změna, jež by měla začít od papeže a biskupů. Skandály kolem pedofilních kněží zavazují církev, aby „se vydala na cestu transformace“, upozornil.

Někomu se dnes může zdát, že papež Benedikt XVI. je papežem římské kurie, který je aktivní v Římě, při setkáních v Castel Gangolfo, letním sídle Svatých otců. A naopak František je papežem pro veřejnost, který cestuje a hovoří. Je to víceméně jakýsi tiskový mluvčí Vatikánu.

Proč Římskokatolická církev i nadále prohrává boj o svoji existenci? Domnívám se, že na tuto kardinální otázku evropské a euroatlantické civilizace již našel před lety odpověď Patrick J. Buchanan. Zde se jedná o knihu Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci. Toto přesvědčení zachycuje především devátá kapitola s názvem Zastrašená většina.

Kdo ji tvoří? Bohužel, mnohý jeden z nás, v EU znormovaného, stále monitorovaného a ohrožovaného stáda. Může být Jean-Claude Juncker dobrým sekulárním pastýřem nebo takový Donald Tusk?

Kdo chce porozumět církevním trendům uvnitř (v kontextu dalších věr a nauk) v širokém rámcování za hranicemi Římskokatolické církve, tak by si mohl prostudovat Obrazy z kulturních dějin americké religiozity. Autorem je pozdější profesor Martin C. Putna. Právě v těchto Putnových beletristických obrazech – mohou být obsaženy žádoucí impulsy k záchraně Římskokatolické církve, tedy v její dynamice setkávání.

Rozpracoval to někdo na pražském arcibiskupství nebo v Křesťanské akademii? Skutečné „věroučné zájmy“ leží daleko, předaleko od těchto duchovních cest. Zdá se, že nadále platí vynucovací kodex: Co bylo ukradeno, to musí být vráceno… Pokud ono řečené platí univerzálně, tedy nikoli jednostranně, tak bychom mohli začít s nápravou u zbožných sester Voršilek, a pokračovat dalšími vydanými a řádně nedoloženými majetky. U konkrétních případů bychom mohli často zjistit, že výklad zákonů je příliš extenzivní, a že nedostatky v církevních dokladech způsobila asi taková povodeň, jako v případě jedné paní podnikatelky, zde pojišťovací podvod dobré známé expremiéra za socdem.

Pokud by se měl český korpus nedělitelné katolické církve napravit, tak by musel kardinál a pražský arcibiskup Duka sundat červený kvadrátek z hlavy nejen v Lánech, ale i při zveřejnění seznamů těch kněží a biskupů, kteří byli členy Pacem in terris nebo měli blízko k jisté státní neveřejné instituci. Není vyloučeno, že by bylo třeba rychle objednat další kadidlo…

Použité zdroje

Kalina Pavel Bienále skončilo, zapomeňte. Lidové noviny, 24. listopadu 2015
Deník Právo, ze dne 3. září 2012. (BBC, DPA, vpl)
Buchanan, Patrick, J. Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci (2004).
Putna, Martin, C. Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (2010). Publikaci je výstupem z Fulbright-Masarykova stipendia (č. grantu 2007-28-06).

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.