Chtějí a především mohou pracovat, zapojit se do kolektivu a dělat to, co ostatní. Na několik dní se do týmu ODS zapojila i Srdcerváčka Helena. Poznala fungování hlavní kanceláře, ale také sněmovní frmol mediálních výstupů, živých přenosů, příprav tiskových zpráv a konferencí. Jak se žije mladé ženě s handicapem?

Jak se s ním v životě snaží poprat? Přečtěte si zamyšlení, které Helena napsala. Je inspirativní a obohacující.

„Vy ale nejste nezaměstnaná, Heleno.“ Aha, tak jak se říká tomu, že nemám práci? A tím nemyslím, že bych neměla co dělat, nepořádek se mi doma množí nějak samovolně. „Když máte plný invalidní důchod, tak pracovat nemusíte.“ Tak to abych si ke konci měsíce šla večeři natrhat před barák, ne? Ona totiž ta cifra není nijak závratná.

Přitom nejde jen o peníze. Zalezlá postupně ztrácím obratnost v terénu i v kolektivu, postrádám lidi, nudím se a připadám si neužitečná. Já pracovat potřebuju. I proto, aby mi nehráblo. A důchod není jen tak nějaká renta. Dokola vyplňuju papíry, chodím na prohlídky a nakonec kdosi cizí zhodnotí, jestli jsem na tom dostatečně bídně. Ó la la.

Teď si představte ten paradox. Pro člověka, který mě nezná, jsem ta, co sotva leze. Je to patrné na první pohled. Zvykla jsem si. Neříkám, že mě to někdy neštve, ale zkrátka to ke mně patří. Pro posudkovou komisi ale možná nemusím kulhat dost a pro zaměstnavatele to zas může být až příliš. Zkouším ten rozdíl ustát a zůstat příčetná. Věřit si. A umět si říct, co chci a co potřebuju. A vědět to i ve chvíli, kdy čelím pochybnostem a předsudkům druhých lidí. Jako by mi nestačily moje vlastní.