Helena Tutterová: Postižený člověk opravdu není jen ten, u jehož příběhu pláčete s panákem v ruce

07.12.2015 10:59

Možná jste už slyšeli o projektu Srdcerváči, který každý rok představuje odvážné ženy s handicapem. Jejich postižení mnohdy nebývá na první pohled vidět. O to je pro ně často těžší se s ním porvat.

Helena Tutterová: Postižený člověk opravdu není jen ten, u jehož příběhu pláčete s panákem v ruce
Foto: ods.cz
Popisek: Předseda ODS Petr Fiala a Helena Tutterová

Chtějí a především mohou pracovat, zapojit se do kolektivu a dělat to, co ostatní. Na několik dní se do týmu ODS zapojila i Srdcerváčka Helena. Poznala fungování hlavní kanceláře, ale také sněmovní frmol mediálních výstupů, živých přenosů, příprav tiskových zpráv a konferencí. Jak se žije mladé ženě s handicapem?

Jak se s ním v životě snaží poprat? Přečtěte si zamyšlení, které Helena napsala. Je inspirativní a obohacující.

„Vy ale nejste nezaměstnaná, Heleno.“ Aha, tak jak se říká tomu, že nemám práci? A tím nemyslím, že bych neměla co dělat, nepořádek se mi doma množí nějak samovolně. „Když máte plný invalidní důchod, tak pracovat nemusíte.“ Tak to abych si ke konci měsíce šla večeři natrhat před barák, ne? Ona totiž ta cifra není nijak závratná.

Přitom nejde jen o peníze. Zalezlá postupně ztrácím obratnost v terénu i v kolektivu, postrádám lidi, nudím se a připadám si neužitečná. Já pracovat potřebuju. I proto, aby mi nehráblo. A důchod není jen tak nějaká renta. Dokola vyplňuju papíry, chodím na prohlídky a nakonec kdosi cizí zhodnotí, jestli jsem na tom dostatečně bídně. Ó la la.

Teď si představte ten paradox. Pro člověka, který mě nezná, jsem ta, co sotva leze. Je to patrné na první pohled. Zvykla jsem si. Neříkám, že mě to někdy neštve, ale zkrátka to ke mně patří. Pro posudkovou komisi ale možná nemusím kulhat dost a pro zaměstnavatele to zas může být až příliš. Zkouším ten rozdíl ustát a zůstat příčetná. Věřit si. A umět si říct, co chci a co potřebuju. A vědět to i ve chvíli, kdy čelím pochybnostem a předsudkům druhých lidí. Jako by mi nestačily moje vlastní.

To, že chodím jinak, neznamená, že můžu (a chci) v práci jenom sedět. A kupodivu netoužím být pouze vrátný nebo telefonista, i když jsem OZP. Jsem hubatá, šikovná a svému zaměstnavateli dokonce přináším daňové úlevy. Potlesk a obdiv netřeba, dámy a pánové. Nebo se leknu a spadnu.

Postižený člověk opravdu není jen ten, u jehož příběhu pláčete s panákem v ruce. Dokonce ani ten, který má sportovní trofeje snad i na madle ode dveří. Někteří z nás nemoc tají, protože se bojí o místo. Jiní zbytečně pracují za minimální mzdu, vždyť k tomu přece mají důchod. A jiní párkrát vyrazí na pohovor, a nakonec je udolají hloupé otázky a věty o neúměrném stresu, bariérách nebo nutnosti být denně v kanceláři.

Zaměstnávat lidi s handicapem nebo jiným omezením není obvyklé. Nevím proč. Postižený člověk neznamená ani nemohoucí, ani neschopný. A to, že ve firmě bude jeden vlajkonoš, kterým si odškrtneme kolonky, nestačí. Mně vážně chybí různorodost. Chci v práci potkávat lidi o berlích, na vozíčku, lidi starší, studenty, i ty, u kterých třeba nemoc není na první pohled patrná. Když je někdo pomalý a pečlivý, může tvořit zázemí pro toho, kdo je rozlítaný a nekoncepční. Dělejte klidně desítky hodin, ale možná vás překvapí, kolik je možné stihnout za poloviční dobu.

A v ušetřeném čase můžeme číst zajímavé postřehy, rozjímat a debatovat. Nebo něco dělat. A měnit. Jasně, až po kafi. A to v práci chutná mnohem líp než u doktora.

Helena Tutterová
srdcerváčka

http://www.srdcervaci.cz/srdcervaci-2015#Helena

Znáte ten pocit, když chcete začít něco nového, úplně odlišného, a svět Vás neustále strká zpátky do zajetých kolejí? Tak to znáte i Helenu Tutterovou. Její srdce prahne po zaměstnání barevném a vysloveně kreativním, jako je copywriter či moderátor, ale osobnostní kvality jako pečlivost, touha po stabilitě či tendence sdílet zkušenosti ji připoutávají k administrativě a učení lidí.

Helena se narodila s dětskou mozkovou obrnou a předčasně. Sama s nadsázkou tvrdí, že její překotný příchod na svět vlastně určuje její vnímání času. Někde se řítí kupředu a jinde dlouho váhá. Jako v profesním životě. Možná i proto se teprve po sedmi letech praxe v nadnárodní farmaceutické společnosti odhodlala opustit našlápnutou kariéru a vyrazit vstříc neznámu. Srdcerváče tak vnímá jako šanci přehodit výhybku směrem k něčemu smysluplnému, co jí přesahuje, k novým věcem a vysněné různorodé tvůrčí práci.

Zdroj: ods.cz

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Ing. Jana Bačíková, MBA byl položen dotaz

Jak dlouho myslíte, že vaše důchodová reforma vydrží?

Dobrý den, zajímalo by mě, k čemu je dobrá důchodová reforma, na které nepanuje mezi vládou a opozicí shoda? Protože co když se nějaká schválí a jiná (další) vláda, ji zase zruší? Myslíte, že to prospěje něčemu pozitivnímu? Proč je takový problém se dohodnout? Vy jste sice opozici k jednání přizvali...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zbyněk Fiala: Benzinová auta ochromila nadvýroba

13:57 Zbyněk Fiala: Benzinová auta ochromila nadvýroba

Čínský automobilový průmysl narazil na odbytovou bariéru spalovacích motorů. V největších čínských m…