Máme za úkol se vyjádřit k otázce, nakolik jsme na obnovení naší státní suverenity připraveni?

Na úvod bychom se měli pokusit definovat základní pojmy. Definice suverénního státu, kterou najdeme na Wikipedii je nepoužitelná.

Suverénní stát přece nevnímáme JEN jako stát „s centralizovanou vládou se suverenitou nad určitou oblastí a schopností vstupovat do vztahů s ostatními státy“.
Suverenita pro mne znamená uplatňování vlastní nezávislé vůle. Asi někoho zklamu, ale nelžeme si, že je dnes možné, aby země uprostřed Evropy o rozměrech ČR mohla uplatňovat úplně nezávislou vůli.

Nemůžeme uhájit sami Českou republiku vojensky, nemůžeme být nezávislí ani hospodářsky při závislosti na dovozu surovin a vývozu produktů. Ani si nemůžeme nalhávat, že máme nějakou jedinečnou kulturu a že ji můžeme nezávisle uchovat. To bylo možné v době feudální rozdrobenosti. Udržet suverenitu vedle sjednoceného Německa dnes by nebylo bez cizí podpory možné.

To, o co se máme snažit, je udržení vyvážených vztahů s velmocemi tak, aby nebylo v zájmu žádné z nich zcela ovládat naši národní komunitu v našich hranicích. Znamenalo by to, že všichni kolem nám budou ochotni garantovat suverenitu. Tak tomu zdánlivě bylo za První republiky, ale jen do doby, než došlo na lámání chleba, a důležitější pro ostatní bylo spokojené Německo. Byli jsme chráněni mezinárodními smlouvami, ale jak napsal Karel Čapek, smlouvy jsou od toho, aby je dodržovali ti slabší.