Biľak byl sice za to po pádu komunistického režimu trestně stíhán, ale ani třiadvacet tisíc stran spisu nestačilo soudcům k tomu, aby ho poslali do kriminálu. Soud s Biľakem neskončil tím, že mu nebyla prokázána vina, nýbrž tím, že byla prokázána neschopnost justice. Nechuť soudu vyrovnat se s minulostí ovšem měl svoji logiku. Soudci nežijí ve vzduchoprázdnu a nemohli si nevšimnout, že návrat do poměrů předcházejících okupaci nemá oporu ani ve společenské poptávce, ani v politické vůli těch, co se dostali k moci.

Biľakův normalizační obraz nenáviděného zrádce se po listopadu 89 změnil na obraz jednoho z řady komunistických papalášů, který v srpnu 68 sehrál epizodní roli v rámci okrajového komunistického incidentu. Pro polistopadové budovatele kapitalismu patřili reformní a konzervativní komunisté do stejného pytle s historickou veteší. Biľak uškodil něčemu, co z jejich pohledu stejně nemělo cenu ani perspektivu.