Ivo Fencl: Karel Rada - Živote, zvuč. Mezi prsty neproteč

17.01.2021 15:33

Zatímco - ve znamení panny rozený - Jan Sojka (*13. 9. 1973) pojal vlastní „koronavirovou knihu“ Rodina a jiné regály (2020) coby relativně tradiční sbírku povídek, o něco eruptivnější vulkán Karla Rady (*13. 9. 1964) přispěl literatuře prvním českým „coro-románem“. S pomocí aluze na Pelcovo… a bude hůř jej autor optimisticky nazval … a bude líp.

Ivo Fencl: Karel Rada - Živote, zvuč. Mezi prsty neproteč
Foto: Archiv IF
Popisek: Spisovatel Ivo Fencl
reklama

Ošemetné i spíše zavádějící by však bylo díla přespříliš srovnávat. Sojka i Rada jsou, pravda, sebevědomí a podobně konfliktní, přičemž ani jejich díla konflikty netlumí; oba se taky zvládnou světu postavit čelem. Ale u Sojky přece jsme - už po několika stránkách - o pár pídí hloub v ornici pouhých mikrosvětů a jde o cílené psychologizování. To Rada je jiný a... Jako by s každým krokem a úkrokem a sunem dějů tak trochu radil, co počít, a jak problémy nezametat pod hospodský koberec.

Anketa

Kdo ze zpěváků anebo zpěvaček má vliv na Vaše postoje?

hlasovalo: 3796 lidí

Jistěže nám to vysvětluje spíše implicitně a nepřímo, ale současně se jedná o zatroleně přímé výkřiky po životě. Po tom životě, který dejme tomu Jan Sojka již znale spolykal, avšak právě proto píše chladněji. Oba jsou ovšem pábitelé a nedokázali by, ani kdyby chtěli, svá dramata včarovat a zaklít v pouhé aktuality. A právě „kamzík“ Rada pak pudově uniká skalinami žití pryč od jakýchkoli jen pofiderních mžiknutí oka. Nepostupuje ovšem kupředu, nýbrž se vrací časem a před pomyslnou válku s VIRY, do VÍRU vzpomínek, zasutých a vydlabávaných evokací, v prach retrospektiv, reminiscencí. S jejich podporou nás jeho vitální alter ego Hynek vede životem literáta, muzikanta a chlapa, přičemž je onen úděl cíleně alokován už před současnou krizi. A Rada? Zůstal při psaní zručným praktikem a méně už básníkem; dozajista méně než Sojka, s nímž magicky sdílí jak den, tak měsíc narození.

Výtky? Snad až moc registruji Radovo ego, když se takřka s jedinou vyřvávanou pravdou přestěhovalo mezi listy. Intuitivně, hutně a takřka bez přestání promítá energii do svých hrdinů, ale Hynka glorifikuje zbytečně moc.

Omylem by samozřejmě bylo brát tu postavu (s jejími milostnými a dalšími avantýrami a zkušenostmi) jako autora – a tím nechť není, i kdyby text sebevíc sváděl právě k podobnému výkladu. Zkraty takového typu nepřipusťme a na místě zjednodušování odhalme podstatu: máme před sebou (asi jako při srázném pohledu z mostu do řeky, kam nakonec neskočíme) v literatuře často se objevující moment „záchranné OPRAVY jednou už prožitého“. Sám to tak aspoň nazývám - a každý tvůrce podobné chvíle potřebuje navozovat opakovaně, nebo aspoň se značnou intenzitou, i zobrazuje svého hrdinu taky podle sebe, nicméně s notnou přidanou hodnotou pestrobarevného koloritu a dalších sférami zvučících kvalit. Nebo snad autor není v neposlední řadě taktéž od toho, aby sumářem příhod na papíře občas napravil i omyl, který někde za sebou nechal v životě? Není snad to pravé psaní právě k tomu?

Asi je. A úvodem zmíněná Sojkova kniha bude ještě doceněna, je ovšem intimnější. Ta Radova je místy přímo blasfemií a dozajista konfesí jednoho urputného bohéma. Navíc... Sojka se přiznaně i nepřiznaně drží hlavně Plzeňska, kde snad účinně, ale mnohdy jen „obchází činžovní blok“, když to přeženu; zatímco Rada, ten je „rozlítaný“, a tak vandruje. Nejen do ženských. A dokonce považuje posvátnou poutní knížku za jednu z podstat dýchání. A právě četná putování, do kterých bývá až fatálně tlačen, svádějí k tomu, abychom ho zkratkovitě nazvali českým Kerouacem, jak to už přede mnou (takřka) učinil bohemista Vladimír Novotný: autor doslovu k Radově novince.

Mínil to jistě vážně, ale ani jemu možná neuniklo, že je ústřední figura v románu Na cestě MĚKČÍ než Hynek; a že Jackem Kerouacem vylíčená přátelství mají kapku jiné odéry. A tamní hrdina by taky jen sotva (polopaticky) vyřkl: „Jsem hrozně na ženské.“

To se ovšem u Rady děje, snad až zbytečně, a výraznějším přínosem pro jeho vyprávění jsou tak četné další perspektivy, z kterých registrujeme jeho něžného chlapáka i hledáčkem některé té vzrušující jej dámy. Ať už chotě nebo milenky. Jindy, pravda, taky kamaráda nebo spolupracovníka, dokonce bratra. Přemrštěně kvovíproč politizující Pavel Janoušek se ve Tvaru 1/2021 pozastavil u toho, že Hynek bývá až překvapivě chválen lidmi svého okolí. Proč není prý občas i setřen. Odpověď?

Protože autorovi nijak nevadí, že po staletí bydlíme v kotlině, kde je děsivou tradicí shazovat se, ba líčit se v nejhorších barvách. A jelikož mu nevadí, že existujeme ve státě, kde třeba Michal Viewegh u mnohých tkví na černé listině jen proto, že komerčně uspěl. A chomutovský rodák, Severočech Rada?

Kdysi se prosazoval po boku vícera začátečníků u redaktora a spisovatele Jiřího Navrátila v pražském nakladatelství Hynek, což právě ovlivnilo jméno jeho alter ega. Na FAMU absolvoval také scenáristiku a má na kontě víc filmů. Například Doupovský underground nebo Zklidnění básníka Szpuka. Zrovna tak zvládl vícero hudebních projektů, což mu bralo čas na psaní, a jeho kapela Haj hou byla založena už roku 1987.

Leitmotiv haj hou se přitom inspiroval jedním z nejnutkavěji se vracejících výroků Kurta Vonneguta, z undergroundu vzešlého klasika, a fatální otázkou zůstane, není-li právě absence hutného leitmotivu nedostatkem Radových umně maskovaných vzpomínek .... a bude líp. A virus?

Zůstává jen čímsi, od čeho se tvůrce odrazil a co jej „vytočilo“, ba odpálilo do nebe a procesu psaní. S choroboplodným začátkem dál pracuje ztlumeně, ale to možná nemusel, i byla by výsledná KONFESE třeba ještě lepší, kdyby se zdárněji zapracovalo, ano, právě s opakovanými refrény. Asi tak, jako by s nimi zahrál Rada co textař nějakého vlastního rockového shitu, chci říci hitu. Ač tím textařem zůstal, v próze a „ve velkém“ leitmotiv a refrény moc neužívá. Místo nich to na čtenáře prostě „valí“ a nijak nepopírám, že také atak vozové hradby „od Malešova“ má něco do sebe. Zvláště lze pak obdivovat práci s erotickými prvky, kdy není překročena jistá míra. A ne, snad autor ani nemá vědomé zásluhy na té hranici, když ví, zač ne (aby to nebyla pornografie), a snad byl už takto uhněten. S kuchařovou samozřejmostí mu pak je zřejmé, kolik kam dá příměsí, ale přesto dál chválím i věci plynoucí asi mimo Radovo vnímání. A leitmotivy neleitmotivy, kniha táhne na bránu, i když s brilantními fotbalovými kličkami. A aniž by to odkudkoli z textu čišelo, urodil se „z nasrání“, kavárensky pak řečeno „z vnitřní potřeby“. A všechny křivdy světa, jež autor cítí, mohly být klidně jen jeho utkvělou sugescí, a přece to je ve výsledku pro knihu lhostejné. 

Rada, pravda, sepsal již takřka desítku kratších i delších próz, respektive i jejich koncipované soubory, a vydány mu byly publikace Připravte se na nejhorší (1994), Oblomovka (2005), Flashback (2009), Kluci, kde jste?(2011), Promiskuitní večírek (2015), Kunderion (2017) a Chvějící se jehličky příští zimy (2019). Teď ovšem přichází s určitým zastřešením téhle životní éry i s tlustou čarou za výše zmíněnými díly, dílky i některými omyly. Mezi ty omyly ale samo sebou neřaďme, že vedl i výtečný časopis Iniciály a je živel, se kterým přepad našich těl i duší chřipkovou krizí hnul správným směrem. A i právě díky onomu přepadu se dokázalo, že Rada patří mezi ty lepší české prozaiky, anebo přinejmenším své generace. Nikdy nebude syslem či pštrosem, který si ve strachu z nového viru našroubuje hlavu do pískoviště, ale souběžně dobře chápe, že se ryzím tvůrcem nestane ani ten, s nímž podobný atak nepohne ni o coul. Obé je totiž chyba. Ani jedno ale není temperamentu Karla Rady vlastní a nesedí tak s miniaturní dušičkou až v krku na WC, nicméně ani laxně nepřežvykuje námořnický tabáček v přívalu všech deprimujících zpráv. A při pohledu na těkající, neschopnou a trapně populistickou českou vládu. Rada pak ani neprchá nikam do smírných a skepse totálně prostých hájenství pohádek... a nesepisuje fantasmagorická dobrodružství ukryt před životem za španělskou stěnou. Ani on, ani třeba Sorokin, ani Pelc takoví prostě nebyli a nejsou. Zachycují realitu i na malé ploše a vždy sdělí dost, i kdyby vědomě ani nechtěli. Vše je prudí a i ten Hrabal si s nimi už dávno (a ať už kudykoli) ruku podal.

Karel Rada: … a bude líp. Ilustrovala Daniela Tinková. Doslov O paměti a o pocitech napsal Vladimír Novotný. Se snímkem autora od Mileny Dolečkové. Odpovědná redaktorka Eva Koudelková. Kniha v edici Současná próza vyšla ve dvacátém roce po založení Nakladatelství Bor. Liberec 2020. 184 stran.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

JE TO TADY: Petice občanů za umožnění účinné ambulantní péče COVID-19 bezodkladnou legalizací léku Ivermektin a jeho rychlého dovozu do ČR

21:46 JE TO TADY: Petice občanů za umožnění účinné ambulantní péče COVID-19 bezodkladnou legalizací léku Ivermektin a jeho rychlého dovozu do ČR

Lékař MUDr. Štefan Horák, daňová poradkyně a bývalá senátorka Ing. Jana Juřenčáková a advokátka Mgr.…