Tak podle Tomia Okamury první prozatímní ústava po roce 1918 u nás zahrnovala i referendum. Ta ovšem platila pouze krátce a pro Československou republiku byla v letech 1918 – 1948 závazná Ústava z 29. února 1920. Žádné lidové referendum však neobsahovala. Pouze v hlavě druhé, §46, odstavci 1) se píše: „Zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh zákona, může se vláda usnésti, aby hlasováním lidu bylo rozhodnuto, má-li se zamítnutý vládní návrh státi zákonem. Usnesení vlády musí být jednomyslné.“

Co z toho vyplývá? Jen to, že v době tzv. první republiky obecné referendum neexistovalo. Lidové hlasování mohlo být připuštěno pouze tehdy, když v parlamentu neprošel vládní návrh zákona. Nikdy se však nekonalo. Ona podmínka, že pro musí hlasovat všichni ministři, a když by jeden jediný byl proti, tak se nekonalo, byla vzhledem ke složení prvorepublikových vlád nepřekonatelná. To všechno ale jaksi pan poslanec zamlčel.

Ten dále píše, že …Ústava napsaná a přijatá po roce 1968 paradoxně obsahovala, světe div se, i další prvek - a to přímou odvolatelnost poslanců…. Tak za prvé, 27. října 1968 byl přijat ústavní zákon o čs. federaci. Ústava Československé socialistické republiky platná de facto až do zániku čs. federace v roce 1992 platila od července 1960. V ní se skutečně píše v hlavě první, článku 3, odstavci (3) „Člen kteréhokoli zastupitelského sboru může být z rozhodnutí svých voličů kdykoli odvolán.“ Jenomže to byla pouhá prázdná slova jako v každém podobném komunistickém nesmyslu, protože reálně to nebylo možné a nikdy se tak nestalo. O tom, jak soudruzi dodržovali své zákony, svědčí osud Pavla Wonky, který skončil a umřel ve vězení jen proto, že se dožadoval ústavního práva být volen do zastupitelských sborů.