"Co to proboha je?" vydralo se mi z úst jaksi samovolně. Můj mozek, částečně vycvičený obrazem Íránu v českých médiích, jaksi nedokázal pobrat realitu, kterou mu přenášely vytřeštěné oči. Obrovské žluté kuře nebo tak něco se v nadživotní velikosti šklebilo v místech, kde by se dala očekávat obrovská podobizna ajatolláhů Chomejního nebo aspoň Chameneího, stěží však reklama na jakési rychlé občerstvení.

Oběma „vůdcům" bylo ponecháno malé zaprášené místo, kdesi za mými zády. Trochu zmatek. Příletová hala se také velice podobala té v izraelském Tel Avivu, až jsem si říkal, jestli je neprojektoval jeden člověk či firma (Mossad nebo Revoluční gardy?). Podobnost islámské republiky a židovského státu (minimálně v kontextu Teheránu a Isfahánu) nebyla rozhodně ojedinělá.

Bez farsi ani na krok
„Welcome to Iran. How are you?" znělo v teheránských ulicích snad ze všech směrů, z obchodů, jídelen i úřadů, od mnoha Íránců, Íránek i Íránčat, kteří nás potkávali při bloudění městem (mapa nebyla k sehnání, velký minusový bod pro ajatolláhy). Bylo to ovšem často i vše, co místní anglicky uměli. Tedy, ne že by byli Peršané nevzdělaní. Ukázalo se, že v Íránu se dá mluvit o České republice a nikoli klasicky o Československu, aby člověk vysvětlil, odkud je, a s pomocí tlumočníka o nás mnozí prokazovali velké povědomí. Jen ta dorozumívací angličtina jaksi chyběla. Měl jsem z toho takový „francouzský pocit" – ve Francii je člověk s angličtinou také často ztracen, ne-li přímo zatracen.
Dalším matoucím prvkem íránských ulic je měna. „Jsme milionáři, to vůbec není špatné," pochvaloval si kolega Michal Voska. Za 100 eur jsme totiž dostali cca 3 950 000 riálů, a to už byl pořádný balík. Jenže místní se na to dívají trochu jinak, a tak si měnu upravují po svém. Nejenom že bankovkám neříkají riály, zvolili si pro ně jméno túmán, ale mají ještě desetinovou hodnotu oproti měně oficiální. Platíte tedy stotisíciriálovou bankovkou, ale prodejci vlastně dáváte deset tisíc túmánů. První nákupy byly opravdu zmatečné a dohadování cen s taxikáři se neobešlo bez názorné ukázky požadovaného počtu zelených, červených nebo modrých bankovek. Však to znáte, jen pro jistotu. Je přeci jen rozdíl, jestli má člověk zaplatit za cestu 100 000 riálů (asi 79,9 Kč) nebo 100 000 túmánů (799 Kč).

Hidžáb je povinnost, ale i právo

Diskriminace žen je častým středobodem každé větší kritiky Íránu, a vlastně i islámu jako takového. Oddělená místa v dopravních prostředcích jsou jedním z těch nejviditelnějších znaků. Metro s vagonyvyzdobenými nápisy „pouze pro ženy" v Teheránu mine jen málokdo. Ta diskriminace! Ženy mají vagón samy pro sebe a k tomu všemu ještě mohou jezdit i ve smíšených částech s muži. „Kde je vagon jen pro mužské pohlaví, které nechce být rozptylováno něžnějším protějškem? Nikde!" letělo mi lehce sarkasticky hlavou.