Vrazi se zbavovali přímých svědků hromadného vyvražďování. Přes 60 000 vězňů bylo do poloviny ledna 1945 evakuováno do jiných táborů a průmyslových závodů po celém Německu. Desítky baráků koncentračního tábora byly vězni rozmontovány a odvezeny, byly likvidovány kartotéky se jmény deportovaných a zavražděných a byla odvezena také velká část majetku, ukradeného vězňům, kteří byli v době existence tábora zlikvidováni. Pochopitelně zlato a drahé kameny byly odváženy do Říšské banky jaksi průběžně po celou dobu existence tábora. Byla do vzduchu také vyhozena velká část krematorií.

V koncentračním táboře zbylo v okamžiku osvobození již jen zhruba  000 vyhladovělých a na kost vyhublých vězňů. V koncentračním táboře Osvětim, který se nachází jen zhruba 60 km od starobylého polského metropolitního města Krakova, zahynulo zhruba 1,1 milionu lidí. Většina z nich zemřela trýznivou smrtí v plynových komorách. Jiní zahynuli vyčerpáním, nemocemi, další byli zavražděni strážemi SS atd. Odhaduje se, že zhruba 900 000 z onoho 1,1 milionu v Osvětimi zavražděných lidí byli Židé z celé Evropy. Dá se říci, že komplex koncentračních táborů v Osvětimi měl na svědomí podstatnou část z šesti milionů obětí holocaustu.

Nacisté zejména po vpádu do Sovětského svazu v červnu 1941 začali uplatňovat v plném rozsahu své zvrácené a šílené rasistické teorie o nadřazenosti germánské rasy a přistoupili prakticky k plošné likvidaci židovského obyvatelstva na dobytých územích Sovětského svazu. Nacistům se podařilo ve spojení s nacionalisty zejména v Pobaltí, ale také na Ukrajině dosáhnout toho, že Židé byli považováni za hlavní oporu bolševického režimu a za spoluviníky bolševických represálií vůči politickým odpůrcům. Odhaduje se, že jen na území Sovětského svazu, které bylo postupně dobýváno německými vojsky, zahynuly po řádění tzv. Sonderkommand dva miliony sovětských Židů. Zahynuli často za velmi drastických okolností, bez ohledu na to, zda se jednalo o muže, ženy či děti. Za připomínku jistě také stojí velmi brutální řádění nacionalistů v již zmíněném Pobaltí a na Ukrajině, kteří se na vraždění Židů, na jejich týrání a mučení podíleli velmi aktivně. Velkou skvrnou evropských dějin zůstane skutečnost, že byly státy, byť za války plně kontrolované Německem, které se se zvláštní chutí pustily do „řešení židovské otázky“. Například ve Francii se vichysté, na základě protižidovských zákonů, které sami vypracovali a jež v mnoha směrech byly ještě drastičtější než nacistické tzv. norimberské zákony, přistoupili ke zničení vlastního židovského obyvatelstva. S velkým nadšením přistupoval ke zničení Židů na svém území také tzv. Slovenský štát, vedený katolickým knězem (!) Jozefem Tisem. Hlinkova strana, kterou Tiso jako prezident Slovenska de facto vedl, přistoupila k rozkradení rozsáhlého židovského majetku na Slovensku tím, že z něj odměnila po deportaci Židů do táborů smrti své věrné. Za likvidaci slovenských Židů dokonce Slováci Německu i zaplatili.