Karel Januška: Systémové chyby v soudnictví

01.12.2017 17:21

Moc soudní je základním kamenem správného chodu státu. Totalitní systémy používají moc soudní ke svým účelům. Nikdo si nepřeje, aby se totalitní systém vrátil. Soudy by měly probíhat podle Ústavy a právních předpisů.

Karel Januška: Systémové chyby v soudnictví
Foto: FB Karel Januška
Popisek: Karel Januška

Základním kriteriem každého rozsudku je jeho spravedlnost. Již v antice položili rovnost mezi spravedlností a pravdivostí. Každý rozsudek (výrok soudu) lze kontrolovat, zda vyhovuje tomuto testu. Proto v zásadě platí dvouhodnotové hodnocení rozsudků. Soudce rozhoduje, zda žalobce (ten který se na soud obrací) má pravdu, nebo nemá pravdu. Žádné poloviční rozhodnutí neexistuje. Existují spory, které je těžké rozhodnout.

Existuje-li konkrétní důkaz činu (skutková podstata, jako zabití, přepadení, sedm milionů v krabici) je rozhodování soudce jednodušší. Trestný skutek je obvykle uvedený v zákonných předpisech (trestním řádu) a výši trestu soud stanovuje podle svého svědomí. Soud posoudí, zda je skutek žalobou řádně doložený a podle svého vědomí a svědomí rozhodne, zda se skutek stal nebo nestal. Výrok soudu je buď: Žalovaný je vinen, nebo: žalovaný je nevinen.

Složitější případ nastává, když soudce rozhoduje o trestné činnosti. Vzniká domněnka (pochybnost), zda některá činnost je trestná (korupce, převádění peněz na jiné účty, povinnosti vyživovat osoby ...). Takové případy lze s úspěchem jednoznačně rozhodovat důkazem opaku (v matematice důkaz sporem). Výrok soudce musí být pravdivý k oběma stranám sporu.

V soudním řádu platném od roku 1849 do roku 1963, byl důkaz opaku definován takto: „Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.“

Čili skutky, pro které platí právní domněnka, nepotřebují důkaz. Pro každou domněnku je povolen důkaz opaku, s výjimkou těch domněnek, o kterých právní předpisy něco nařizují. Samotný soudce (zákon) určuje, zda je důkaz opaku povolený

Výrok soudce je také domněnka, kterou lze testovat důkazem opaku. Čili soudce si musí být vědom toho, že jeho výrok má být pravdivý a projít testem opaku.

Příkladem jsou spory o platnosti smlouvy. Během trvání smlouvy může nastat spor, zda byly porušené smluvní podmínky, a jedna strana požaduje zneplatnění smlouvy od jistého okamžiku. Soudce musí rozhodnout, zda došlo k porušení smluvních podmínek, a musí rozhodnout ve prospěch té strany, která je v právu, čili která smluvní podmínky neporušila. Když žalobu podává strana, která smluvní podmínky neporušila, výrok soudu musí být: „Žalobce je v právu. Žalovaná strana splní podmínky, uvedené v žalobě. Náklady žalobce a soudu hradí žalovaná strana.“ Když podává žalobu strana, která smlouvu porušila, výrok soudce musí být opak výroku předešlého: „Žaloba se zamítá. Náklady soudu a žalované strany hradí žalobce. (Případně žalobce musí splnit podmínky vzešlé ze soudního řízení.)“ K žádné jiné možnosti nemůže dojít. Tím má skončit rozhodování soudu I. instance

Příčiny špatné práce justice:

1. Soudce I. stupně nekontroluje svá rozhodnutí důkazem opaku. Netestuje, zda vynesl pravdivý výrok. Pokud soudce I. stupně zjistí, že jeho výrok neprojde testem opaku, má možnost své rozhodnutí opravit, nebo trvat na svém výroku. V tom případě by měl v rozsudku přiznat, že jeho rozhodnutí je sice v rozporu s pravdou, ale skutečnosti ho přiměly k tomu, aby rozhodl podle svého svědomí (soudcovské cti).

2. Soudci odvolacích soudů (II. stupně) nedodržují Ústavu. V Ústavě je jednoznačně stanoveno, že nikdonesmí nezávislé rozhodnutí soudu ohrožovat. Nikdoje termín zcela jasný. V první řadě nesmí své rozhodnutí ohrožovat samotný soudce. To značí, že soudce může daný spor rozhodovat pouze jednou. Každé jiné rozhodnutí by nebylo nezávislé. Ani soudce odvolacího soudu nesmí ohrožovat rozhodnutí soudce I. stupně. Ústava předpokládá dvoustupňový soudní systém rozhodování (axiom), protože ten je z hlediska soudních nákladů optimální. Špatná rozhodnutí soudu I. stupně je povinen zkontrolovat odvolací soud. Odvolací soud má možnost rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit, opravit, nebo vynést svékonečné rozhodnutí.

Ve výjimečných případech může ještě rozhodovat dovolací soud, protože je někdy nemožné porovnat dvě práva, která jsou v předpisech uvedená. Dovolací soud by měl být soudem smírčím.

Protože náš soudní systém uvedené dvě podmínky nerespektuje, soudní spory se dostávají až k Ústavnímu soudu. Z Ústavního soudu se stal soud dovolací. Rozhoduje o právech rodičů pobývat s dětmi o svátcích vánočních. Ústavní soud povolil v právním systému termíny „závazný právní názor“ nebo „naléhavý právní zájem“. Potvrdili to ministři spravedlnosti (Pelikán, Blažek), když v televizi diskutovali s V. Moravcem. Tyto termíny dovolují odůvodnit i nepravdivé (lživé) výroky. Ze soudních sporů se stal sportovní zápas ping-pong.

3. Státní zástupci v současnosti podléhají ministru spravedlnosti. Státní zástupci jsou úředníci státu, kteří dohlížejí na práci policie.

Práva státního zástupce musí být obdobná, jako jsou práva občana. Státní zástupce má nesporné právo a povinnost sdělit soudu o trestném skutku (chování) občana nebo jiného subjektu. Nesmí mít právo takové obvinění zveřejnit dříve, než o tom rozhodne soud, protože by se mohl dopustit trestného činu pomluvy bezúhonných občanů. Což se v minulosti stávalo v mnoha případech, a posledním případem je kauza Babiš. Státní zástupce nesmí mít právo dovolání (proti rozhodnutí soudu II. stupně). To protože by státní zástupce vždy rozhodl ve prospěch státu (čili svůj).Státní zástupci by měli podléhat ministru vnitra, protože ten je zodpovědný za práci policie. Ministři spravedlnosti a vnitra by měli být v koaliční vládě z různých stran.

V každém sporu může mít pravdu pouze jedna strana. Proto je dvoustupňový systém, který byl zavedený už za Rakouska optimální z hlediska nákladů.

Navrhl jsem čtyři nové paragrafy, které by systémové chyby zaručeně vyloučily. Mohly by se stát základem pro koaliční smlouvu dvou nejsilnějších stran. Tím by se jednání v poslanecké sněmovně dostalo do normálních mezí.

Zde je výčet čtyř paragrafů. Jejich obsah by mě být součást právních předpisů. Platnost by měla být stanovena na nejkratší možnou dobu.

§ 1. Hierarchické uspořádání poznatků a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

1. zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

2. Ústava, Listina práv a svobod,

3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO)

4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

5. nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni taková nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním zadržení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. Soud nesmí měnit žalobní návrh. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…