Málokdo z nás všemu, co se tam děje, skutečně rozumí. Všichni ale víme, že se tam objevilo zlo, nazývané extrémní islamismus. Možná to vůbec největší zlo, jaké se kdy na této planetě objevilo. S ním podle našich televizních a rozhlasových zpráv začalo bojovat i Turecko v čele s prezi­dentem Recepem Tay­yipem Erdoganem, když na konci letošního července vyhlásil Erdogan válku proti te­ro­rismu. Což by jistě bylo v naprostém souladu se stávajícím postojem jiných zemí, pokud by záro­veň Národní bez­pečnostní rada Tu­recka nevyzvala mezinárodní společenství, aby vkládalo rov­nítko mezi teroris­mus a kurdskou Stranu demokratické jednoty (PYD) s jejími Li­dovými obrannými jednotkami (YPG).

Kurdské Li­dové obranné jednotky (YPG), které koalice vedená Spojenými státy považuje za důle­žitého spo­jence v boji s Islámským státem v Sýrii, zůstávají pro Turecko nepřijatelné údajně proto, že jsou propojeny se Stranou kurdských pracujících (PKK). Neboť syrská Strana demokratické jednoty (PYD) je označována za sestru či odnož PKK a má úzkou vazbu i na iráckou Stranu svo­bodného života v Kurdistánu (PJAK). A ozbrojené křídlo Sjednocené demokratické strany (PYD), které je nezane­dbatelnou silou na syrském bojišti, tvoří právě Li­dové obranné jednotky (Yekîneyên Parastina Gel‎), zkratkou YPG, kam patří i u nás populární kurdské Jednotky ochrany žen (YPJ). Na­víc pak turecká vláda vydala prohlášení, že je proti jakým­koli zá­silkám zbraní Kurdům v Sýrii, tak jako proti tomu byla už na jaře loňského roku.

Začátkem roku 2014 se v Iráku spojily nejrůznější frakce islamistů, bojujících v Sýrii proti Asadovi a v Iráku proti koalici vedené Spojenými státy, aby společně vytvořily Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL). Ten na jaře téhož roku nejenže vystupňoval útoky na Asadovo vojsko, ale zaútočil i na pra­videlnou iráckou armádu a dobyl řadu velkých měst na severu Iráku. Po řadě územních zisků pak islamisté vyhlásili v červnu 2014 chalífát s názvem Islámský stát (IS), do jehož čela se postavil vůdce (samozvaný kalif či chalífa) Abú Bakr Bag­dádí. Islamisté útočili i na jim vzdorující, avšak málo vyzbrojené Kurdy, které nazývali „nevěří­cími psy“. Pročež Masúd Barzání, prezident iráckého autonomního Kurdistánu, požádal mezinárodní společenství o dodávku zbraní. Jako první Kurdům zbraně poskytly Spo­jené státy a Francie, následovala je Itálie, připojily se pak i Británie s Němec­kem. V srpnu 2014 dodávku zbraní pro kurdské milice schválila i česká vláda: "Jde o výzbroj ze starších zá­sob, u které se v souvislosti s přezbrojováním na moderní výzbroj podle standardů NATO nepřed­poklá­dalo její využití. Naopak pro Kurdy, kteří žádají mezinárodní společenství zejména o ruční zbraně a munici sovětského původu, představuje dar významnou pomoc," uvedl ministr obrany Martin Stropnický s dovětkem, že tato dodávka nijak neovlivní bojeschopnost české armády. Pozornost našich sdělovacích prostředků pak vzbudil v prosinci 2014 letecký most z Par­dubic do Bagdádu, kdy kurdským milicím Češi posílali přes pět tisíc hlavic do reaktivních protitan­kových granátometů RPG-7, v Pardubicích naložených do transportního letounu C-17 Globemas­ter amerického letectva. Náklad mířil přes Bagdád do kurdské metropole Irbílu na severu Iráku, tedy do centra irác­kého Kurdistánu.

Zbraně tak obdržela irácká Pešmerga (ozbrojená složka iráckého Kurdistánu) a nikoli syrské Li­dové obranné jednotky (YPG), nebo Jednotky ochrany žen (YPJ), které již bojovaly v syrské Ko­bani (známé též pod místním názvem Ajn al-Arab) v Aleppském guvernorátu u hranic s Tureckem. Když se začalo v Kobani bojovat, sledovaly televizní štáby, usídlené těsně za tu­recko-syrskou hra­nicí, jak se necelé tři tisíce bojovníků a bojovnic YPG vaří v obleženém kotli, ostřelovaném přesilou džihádistů, kterých podle tehdejších odhadů mělo být 8 až 10 tisíc. V nejkritičtější fázi bojů se ame­rická administrativa uvolila na padácích Kurdům sho­dit mu­nici a lékařský materiál, který jednotkám YPG ovšem neposkytli Američané, ale irácká Vlaste­necká unie Kurdistánu (PUK), aby pak spo­jenci konečně zahájili nálety na pozice IS ve městě a kolem něj. Dle návrhu koalice se do pomoci obráncům Kobani jako regionální velmoc mělo zapojit i Turecko.

Ovšem jediná jeho pomoc spočívala v tom, že na naléhání koalice povolilo přesun iráckých kurd­ských milic Pešmerga do Kobani přes turecké území. Nutno přiznat, že díky tomuto přesunu tehdy iráčtí pešmergové ke Kobani dopravili tolik tam potřebnou těžkou techniku (především houfnice) a dobyli strategickou vrchovinu u Kobani. „Získání pohoří se může ukázat jako rozhodující mo­ment pro osud Kobani,“ uvedl tehdy Guney Yildiz, zpravodaj BBC. Kurdové pak prokázali, že jsou schopni navzájem spolupracovat: když syrské jednotky YPG úto­čily na islamisty, iráčtí pešmer­gové je podporo­vali svým dělostřelectvem. V té době představitelé turecké diplomacie zdůrazňo­vali, že při ame­rické dodávce zbraní do Kobani nebyl použit turecký vzdušný prostor. Jak k tomu pozna­menala agentura AP, turecká vláda se totiž nechala slyšet, že je zásadně proti jakým­koli zá­silkám zbraní Kurdům v Sýrii. Načež americký ministr zahraničí John Kerry veřejně prohlásil, že americká pomoc Kurdům v Kobani je reakcí na krizovou situaci kolem města, což neznamená změnu ame­rické poli­tiky. „Já i prezident jsme hovořili s tureckými představiteli a ujistili jsme je, že se nejedná o změnu politiky USA. Jde o krizi a mimořádnou situaci,“ řekl Kerry na jednom ze svých vystoupení. Ovšem některé zbraně, v průběhu bojů následně v okolí města americkým letectvem shazované na padácích, získali ve skutečnosti islamisté, jak dokazuje i jejich video, zveřejněné na iDNES.