Karel Wágner: Agresivita Turecka narůstá

Málokdo z nás všemu, co se tam děje, skutečně rozumí. Všichni ale víme, že se tam objevilo zlo, nazývané extrémní islamismus. Možná to vůbec největší zlo, jaké se kdy na této planetě objevilo. S ním podle našich televizních a rozhlasových zpráv začalo bojovat i Turecko v čele s prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem, když na konci letošního července vyhlásil Erdogan válku proti terorismu. Což by jistě bylo v naprostém souladu se stávajícím postojem jiných zemí, pokud by zároveň Národní bezpečnostní rada Turecka nevyzvala mezinárodní společenství, aby vkládalo rovnítko mezi terorismus a kurdskou Stranu demokratické jednoty (PYD) s jejími Lidovými obrannými jednotkami (YPG).

Kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), které koalice vedená Spojenými státy považuje za důležitého spojence v boji s Islámským státem v Sýrii, zůstávají pro Turecko nepřijatelné údajně proto, že jsou propojeny se Stranou kurdských pracujících (PKK). Neboť syrská Strana demokratické jednoty (PYD) je označována za sestru či odnož PKK a má úzkou vazbu i na iráckou Stranu svobodného života v Kurdistánu (PJAK). A ozbrojené křídlo Sjednocené demokratické strany (PYD), které je nezanedbatelnou silou na syrském bojišti, tvoří právě Lidové obranné jednotky (Yekîneyên Parastina Gel‎), zkratkou YPG, kam patří i u nás populární kurdské Jednotky ochrany žen (YPJ). Navíc pak turecká vláda vydala prohlášení, že je proti jakýmkoli zásilkám zbraní Kurdům v Sýrii, tak jako proti tomu byla už na jaře loňského roku.

Začátkem roku 2014 se v Iráku spojily nejrůznější frakce islamistů, bojujících v Sýrii proti Asadovi a v Iráku proti koalici vedené Spojenými státy, aby společně vytvořily Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL). Ten na jaře téhož roku nejenže vystupňoval útoky na Asadovo vojsko, ale zaútočil i na pravidelnou iráckou armádu a dobyl řadu velkých měst na severu Iráku. Po řadě územních zisků pak islamisté vyhlásili v červnu 2014 chalífát s názvem Islámský stát (IS), do jehož čela se postavil vůdce (samozvaný kalif či chalífa) Abú Bakr Bagdádí. Islamisté útočili i na jim vzdorující, avšak málo vyzbrojené Kurdy, které nazývali „nevěřícími psy“. Pročež Masúd Barzání, prezident iráckého autonomního Kurdistánu, požádal mezinárodní společenství o dodávku zbraní. Jako první Kurdům zbraně poskytly Spojené státy a Francie, následovala je Itálie, připojily se pak i Británie s Německem. V srpnu 2014 dodávku zbraní pro kurdské milice schválila i česká vláda: "Jde o výzbroj ze starších zásob, u které se v souvislosti s přezbrojováním na moderní výzbroj podle standardů NATO nepředpokládalo její využití. Naopak pro Kurdy, kteří žádají mezinárodní společenství zejména o ruční zbraně a munici sovětského původu, představuje dar významnou pomoc," uvedl ministr obrany Martin Stropnický s dovětkem, že tato dodávka nijak neovlivní bojeschopnost české armády. Pozornost našich sdělovacích prostředků pak vzbudil v prosinci 2014 letecký most z Pardubic do Bagdádu, kdy kurdským milicím Češi posílali přes pět tisíc hlavic do reaktivních protitankových granátometů RPG-7, v Pardubicích naložených do transportního letounu C-17 Globemaster amerického letectva. Náklad mířil přes Bagdád do kurdské metropole Irbílu na severu Iráku, tedy do centra iráckého Kurdistánu.

Zbraně tak obdržela irácká Pešmerga (ozbrojená složka iráckého Kurdistánu) a nikoli syrské Lidové obranné jednotky (YPG), nebo Jednotky ochrany žen (YPJ), které již bojovaly v syrské Kobani (známé též pod místním názvem Ajn al-Arab) v Aleppském guvernorátu u hranic s Tureckem. Když se začalo v Kobani bojovat, sledovaly televizní štáby, usídlené těsně za turecko-syrskou hranicí, jak se necelé tři tisíce bojovníků a bojovnic YPG vaří v obleženém kotli, ostřelovaném přesilou džihádistů, kterých podle tehdejších odhadů mělo být 8 až 10 tisíc. V nejkritičtější fázi bojů se americká administrativa uvolila na padácích Kurdům shodit munici a lékařský materiál, který jednotkám YPG ovšem neposkytli Američané, ale irácká Vlastenecká unie Kurdistánu (PUK), aby pak spojenci konečně zahájili nálety na pozice IS ve městě a kolem něj. Dle návrhu koalice se do pomoci obráncům Kobani jako regionální velmoc mělo zapojit i Turecko.

Ovšem jediná jeho pomoc spočívala v tom, že na naléhání koalice povolilo přesun iráckých kurdských milic Pešmerga do Kobani přes turecké území. Nutno přiznat, že díky tomuto přesunu tehdy iráčtí pešmergové ke Kobani dopravili tolik tam potřebnou těžkou techniku (především houfnice) a dobyli strategickou vrchovinu u Kobani. „Získání pohoří se může ukázat jako rozhodující moment pro osud Kobani,“ uvedl tehdy Guney Yildiz, zpravodaj BBC. Kurdové pak prokázali, že jsou schopni navzájem spolupracovat: když syrské jednotky YPG útočily na islamisty, iráčtí pešmergové je podporovali svým dělostřelectvem. V té době představitelé turecké diplomacie zdůrazňovali, že při americké dodávce zbraní do Kobani nebyl použit turecký vzdušný prostor. Jak k tomu poznamenala agentura AP, turecká vláda se totiž nechala slyšet, že je zásadně proti jakýmkoli zásilkám zbraní Kurdům v Sýrii. Načež americký ministr zahraničí John Kerry veřejně prohlásil, že americká pomoc Kurdům v Kobani je reakcí na krizovou situaci kolem města, což neznamená změnu americké politiky. „Já i prezident jsme hovořili s tureckými představiteli a ujistili jsme je, že se nejedná o změnu politiky USA. Jde o krizi a mimořádnou situaci,“ řekl Kerry na jednom ze svých vystoupení. Ovšem některé zbraně, v průběhu bojů následně v okolí města americkým letectvem shazované na padácích, získali ve skutečnosti islamisté, jak dokazuje i jejich video, zveřejněné na iDNES.

V závěru roku 2014 a začátkem roku 2015 jednotky YPG postupně vytlačily islamisty nejen z města, o které se bojovalo více než čtyři měsíce, ale i jeho širšího okolí. Syrští Kurdové za pomoci pešmergů a spojeneckých náletů město v lednu definitivně osvobodili a tisíce utečenců se mohly vrátit zpět do Kobani. Jenže v červnu 2015 už bojovníci Islámského státu na severosyrské Kobani zaútočili znovu a ve městě propukly další boje. Představitelé kurdských jednotek YPG agentuře Reuters oznámili, že islamisté na město zaútočili ze tří různých stran. Syrská státní televize k tomu uváděla, že Islámský stát do Kobani vstoupil i z Turecka. Ovšem guvernér přilehlé turecké provincie prohlašoval, že se tvrzení Kurdů nezakládá na pravdě, a že islamisté do Kobani přišli z města Džarábulus (Jarabulus), které leží třicet kilometrů východně.

A objevovaly se další rozpory. Jak o tom informovala agentura Reuters, v červenci 2015 turecké tanky podle očitých svědků spustili přeshraniční palbu na postupující kurdské jednotky YPG, dislokované ve vesnici nedaleko výše zmiňovaného města Džarábulus ze syrské provincie Aleppo, kterou ovládal Islámský stát. Turecké ministerstvo zahraničí popřelo, že by armáda útočila na syrské Kurdy. Zároveň však jedním dechem přiznalo, že útočí na pozice tureckých Kurdů ze zakázané militantní Strany kurdských pracujících (PKK). A podle premiéra Ahmeta Davutoglua v tom bude pokračovat, dokud PKK nesloží zbraně. K tomu se pak vyjádřil i turecký ministr zahraničních věcí Mevlüt Çavuşoglu, který novinářům řekl, že Turecko mezi Islámským státem a PKK nevidí zásadní rozdíl: "Nemůžete říci, že PKK je lepší, protože bojuje proti IS," prohlásil. Podle jeho slov PKK bojuje s Islámským státem o moc a „nikoli za mír, nikoli za bezpečnost".

Strana kurdských pracujících PKK (Partiya Karkerên Kurdistan) má své kořeny v Turecku a k jejím hlavním cílům patří boj za vytvoření kurdského autonomního státu na Kurdy obývané části území dnešního Turecka. Což se samozřejmě Turecku nelíbilo a začalo levicovou PKK potírat, z čehož vznikl ozbrojený konflikt. V roce 2012 začala mírová jednání PKK s tureckým státem a až do letošního července konflikt prakticky ustal, díky vyjednanému příměří. Roznětkou k nové vlně násilí byl sebevražedný atentát, organizovaný Islámským státem (IS) v tureckém městě Suruç, kde bylo výbuchem v pondělí 20. července 2015 zabito 32 mladých lidí převážně kurdské národnosti. Jiný útok byl pak ve středu hlášen z města Ceylanpinar u syrské hranice, kde přišli o život dva turečtí policisté. K odpovědnosti za jejich smrt se podle médií přihlásilo ozbrojené křídlo PKK s tím, že šlo o odplatu za útok v Suruçu. PKK totiž zabitým policistům, podle zjištění Kurdů spolupracujících s Islámským státem, přisoudila odpovědnost za atentát.

V odpověď na atentát ze Suruçu zaútočilo turecké letectvo na pozice IS. Ovšem už v pátek 24. července 2015 ráno a večer bombardovalo tábory Strany kurdských pracujících (PKK) v sousedním Iráku, přičemž nálety byly doprovázeny silnou dělostřeleckou palbou, jak informovala francouzská tisková agentura AFP. Šlo o první případ od mírové dohody, uzavřené v roce 2013 mezi Ankarou a PKK, kdy Turecko udeřilo na Kurdy. Strana kurdských pracujících (PKK) po těchto útocích oznámila, že nebude v mírových jednáních s Ankarou pokračovat, neboť jednání o příměří ztratilo smysl. Vzápětí si Turecko vyžádalo podle článku 4 alianční smlouvy mimořádnou schůzku Severoatlantické aliance, kdy NATO, při zásadě konsensuálního přijímání společných rozhodnutí a úmluv ve vzájemném styku svrchovaných států, vyjádřilo 28. července 2015 solidaritu s Tureckem, jak o tom informoval generální tajemník Jens Stoltenberg ve svém projevu, který u nás odvysílala ČT24.

Nejde však jenom o útoky na tábory Kurdů. Podle několika posledních zpráv vtrhlo v prosinci turecké vojsko o síle jednoho pluku s tanky a dělostřelectvem, a to v rozporu s mezinárodním právem, na irácké území, kde v provincii Ninive mělo zaujmout pozice poblíž Mosulu. Úřad iráckého premiéra hovoří o vstupu "jednoho ozbrojeného praporu". Americké armádní zdroje měly agentuře Reuters potvrdit, že USA jako člen NATO věděly o chystaném nasazení tureckých vojáků v severním Iráku, avšak s výhradou, že nejde o součást aktivit mezinárodní koalice, vedené Spojenými státy. Irácký prezident Fuád Masúm neprodleně vyzval Turecko, aby stáhlo svá vojska z provincie Ninive a předešlo tak eskalaci napětí mezi dvěma zeměmi. Přítomnost turecké armády v oblasti severně od Mosulu vzápětí kritizoval v televizním projevu irácký premiér Hajdar Abádí, podle kterého místo pomoci v boji proti Islámskému státu Turecko narušuje svrchovanost jeho země. Šéf bezpečnostního a branného výboru iráckého parlamentu Hakím Zámilí dokonce vyzval premiéra k tomu, aby irácká armáda zahájila letecké údery proti tureckým vojákům, nacházejícím se na výsostném iráckém území.

Irák odeslal Radě bezpečnosti OSN dopis, ve kterém žádá okamžité stažení tureckého vojska: „Jeho přítomnost je považována za zjevné porušení Charty OSN, narušení irácké územní jednoty a suverenity“, konstatuje se v textu. Americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová, která v prosinci zastává funkci předsedkyně Rady Bezpečnosti OSN, novinářům potvrdila, že irácký ambasador dopis radě v pátek 11. prosince 2015 doručil. Novinářům z agentury AFP pak Powerová zopakovala názor Spojených států, že „jakékoli rozmístění vojáků v Iráku by mělo být uskutečněno se souhlasem suverénní irácké vlády“. Tedy „politicky korektní“ formou potvrdila zvěsti o tom, že Spojené státy přítomnost tureckého vojska v Iráku nezaštítily. Jeden z důvodů takového postoje americké administrativy podle některých zahraničních novinářů zřejmě představují události z roku 1974, na které nelze jednoduše zapomenout, ani je vymazat z učebnic dějepisu.

V dobách studené války bylo Turecko, od roku 1952 člen NATO, označováno za významnou oporu jižního křídla aliance. Této pozice dokázala turecká armáda za tichého souhlasu většiny spojenců využít k zabrání cizího území, které bylo v přímém rozporu s mezinárodním právem. Turecká armáda v roce 1974 obsadila severovýchodní část ostrova Kypr, kde turecká invaze vedla k definitivnímu rozdělení ostrova a na okupovaném území k ustanovení separatistického státu, jenž se roku 1983 prohlásil za nezávislou Severokyperskou tureckou republiku. Ta byla dosud uznána jen jedním jediným ze všech států, sdružených v Organizaci spojených národů, a to Tureckou republikou. Jde tedy o to, jakou oporu Severoatlantické aliance dnes Turecko představuje na Blízkém východě, když turecká vláda opakovaně uváděla, že Kurdové, hlavní spojenci koalice vedené Spojenými státy při bojích s Islámským státem v Sýrii a Iráku, představují větší hrozbu tureckým zájmům, než samotný Islámský stát.

„Nesouhlasím s tím, aby se říkalo, že Turci bombardují Kurdy,“ prohlásil 20. září 2015 v Otázkách Václava Moravce, jak o tom informoval i web ČT, náš ministr obrany Martin Stropnický. „Kurdové nejsou monolit. Subjekt tureckých útoků je jejich organizace PKK, uznaná jako teroristická, ne pešmergové, kteří bojují s Islámským státem.“ Ovšem český ministr obrany, když už tak začal rozdělovat Kurdy, jaksi zapomněl divákům ČT zmínit podstatný fakt, že na popud mezinárodní koalice 15. září 2015 došlo k jednání v Irbílu (Erbílu), hlavním městě iráckého Kurdistánu, kde se kurdský prezident Masúd Barzání oficiálně sešel se Salihem Muslimem coby zástupcem Strany demokratické jednoty PYD (pod kterou spadají jednotky YPG) a Brettem McGurkem, velvyslancem USA v mezinárodní koalici bojující proti Islámskému státu.

Na základě zde uzavřené dohody Spojené státy začaly vojensky podporovat YPG (včetně ženských milic YPJ) jak přímou leteckou podporou, tak i dodávkami vojenského materiálu. Americký prezident Barack Obama také vyslal armádní specialisty do syrského guvernorátu Hasaka na severovýchodě Sýrie, kde po zprovoznění a úpravách opuštěného letiště, jež mají plně pod kontrolou kurdské milice YPG, vznikne nová letecká základna. Díky dohodě z Irbílu také začali v Sýrii působit pešmergové cvičení a vyzbrojení na území Iráku (v první fázi 5 000 mužů), přičemž v Sýrii budou podléhat velení Lidových obranných jednotek (YPG). Je tedy s podivem, že žádný z našich vrcholných politiků (včetně ministrů obrany a zahraničí) nám dosud nevysvětlil, proč Česká republika posílá munici výhradně iráckým pešmergům, tedy proč vlastně neposíláme munici i obráncům Kobani z Lidových obranných jednotek (YPG), kteří dnes bojují v dalších syrských městech a vesnicích s Islámským státem.

Není to snad tím, že se řídí naše vláda absurdní výzvou stále agresivnějšího Turecka, které žádalo mezinárodní společenství, aby kladlo rovnítko mezi kurdské jednotky YPG a teroristy?

RPG dokonce sehrál jednu z podstatných rolí v dějové linii videoklipu, který natočila kurdská zpěvačka Helan Abdulla, známější pod pseudonymem Helly Luv, v Iráku též přezdívaná "Kurdská Shakira". Ta ve svých videoklipech Kurdy a Iráčany nabádá, aby se za své rodiny i vlast naučili bojovat. Což džihádisté z Islámského státu ocenili tím, že na její hlavu vypsali vysokou odměnu.